Psy-High 2014 (I.)

Začnu prostředím. Dvojice lomů tvoří pro akci podobného typu ideální lokaci. Propojení s přírodou nefiguruje jako ošoupaná fráze, ale skutečně zde existuje a to více než hmatatelně. Miluju les a právě tady jsem mohl po celé tři dny být jeho nedílnou součástí, což je zážitek sám o sobě hodnotný a hmotnými statky nevyvážitelný.

Sympatické bylo, že krom vstupní brány se vstupenkami návštěvník nenarazil na jakékoliv ploty, hranice a zakázané prostory. Lez si, kam jen chceš, člověče, jen na sebe a své okolí dávej bacha. Pořadatelům se také podařilo, viditelně s velkou dávkou úsilí a inspirace, vybavit už tak krásný areál mnoha funkčními prvky, které ani náznakem nenarušovaly celkovou přirozenost prostředí. Namátkou třeba mnohá místa k sezení či polehávání. Člověku by snad ani nevadilo kecnout si jen tak na hlínu, ale když mu je nabízen takový luxus v podobě slaměných bloků, hamaků, laviček a lehátek, byla radost si prostě jen sednout a rozjímat. Za chladnějších večerů potěšilo i ohniště nebo zajímavě řešené osvětlení. Hned jsem se vrátil do mladých let a časů dětských táborů. Tady naštěstí nebyla večerka. Stejně jako uměleckých instalací, i zmíněných vychytávek bylo po prostoru roztroušeno tolik, že si jsem naprosto jistý, že mnohé z nich jsem jednoduše ani nestihl zaregistrovat.

Občerstvení má u mě palec sebevědomě vztyčený nahoru. Jídla jsem tedy moc neokusil, ale tortilla i polévka byly vynikající, pivo rovněž, rum je prostě rum a v některých chvílích i ta balená voda chutnala náramně. Ruku v ruce s příjemnou nabídkou gastra šly i jeho velice příjemné a lidové ceny. Co se týče sociálního zařízení, tekoucí voda je sice jinde brána za samozřejmost, zde jsem za ni však byl skutečně rád. A, upřímně, takto čisté toiky jsem na žádném festivalu ještě nezažil, dokonce na nich vždy byl dostatek toaletního papíru. To jsou ty maličkosti, které člověka tak nějak vnitřně potěší, i když mu v ten moment nepřijdou nikterak výjimečné.

Co však dělá festival festivalem, jsou lidi. A tady byli úžasní. Přátelští, naprosto pohodoví, všímaví ke svému okolí, empatičtí a hodní. Sharing is caring. Dokonce jsem byl skoro až u vytržení z toho, jak čisto po nás všude bylo! Žádné odpadky válející se po zemi, prostě ohleduplnost ve své nejpřirozenější podobě. Však i já si nedopalky od vykouřených cigaret během vystoupení kapel poctivě shromažďoval do krabičky, abych je pak mohl vysypat do koše. A to je zase věc, která musí nejvíce potěšit právě pořadatele.

Z přednášek jsem navštívil pouze tu o sigilách. Svým pojetím mne, jako naprostého laika, dokázala upoutat natolik, že jsem připraven se tomuto odvětví sám v brzké době začít věnovat. Škoda, že nebyl čas navštívit i další přednášky, témata byla více než lákavá.

A nyní ke kapelám. Neviděl jsem zdaleka vše, co hrálo, možností k trávení času tu bylo přemnoho. Viděl jsem však téměř vše, co jsem vidět chtěl. Polští Weedpecker parádně zapadli do marihuanového oparu. Jejich psychedelický stoner mne dokázal patřičně zabavit, a to do tohoto žánru zatím jen pozvolna vplouvám. Řízné riffy, bez zbytečných slov. Špinavost, prach, intenzita. Následující Sunnata však už byla jednou z těch mých kapel, na které jsem se skutečně těšil. Zamlžená melancholie s neskutečnou vnitřní energií. Mám rád tyhle sludge/doomové kapely, které se v tom bahýnku umí pohybovat stejně jako gymnastka pohopsávající po parketách tělocvičny se stuhou v ruce. Jen zavřít oči a nechat se vláčet špínou. A jsou to milí chlápci, zejména Robert je moc hodný člověk, který se se mnou snažil konverzovat i navzdory skutečnosti, že jsem občas nebyl schopen zesumarizovat v hlavě smysluplnou větu. Chceme je v Liberci, jednání běží. Poslední páteční kapelou, co jsem viděl, byly Sítě. Čistokrevná podivnost útočící na mé vědomí, tohle si musím brzy v klidu poslechnout a zase vidět. Zajímavé, nezvyklé, náročné.

„... bavím se s divnými lidmi o divných věcech. Kochám se lesní ženou, která tančí s obručí, bosky, jako víla. Chci si ten zážitek prodloužit co nejvíc. Ale nakonec podléhám únavě a usínám.“

Sobota. Hrají Permon Balet Superstar, na které ze všech stran slyším už nějaký ten čas jen chválu. Já však tomuto všeobecnému nadšení prozatím nepropadám, takže snad příště, muzika je to zajímavá. A pak už konečně dobíhají moji milovaní. O našich Kalle jsem se vypsal dostatečně v nedávné recenzi a živě to byla opět paráda, stejně jako před několika týdny na Fluffu v Psych tentu. Heh, Psych tent a Psy-High, náhoda? Asi jo. Každopádně jsem měl konečně možnost pořádně si popovídat s Verčou, takže hurá, spokojenost. Pak jsem byl Viktorem a částí (zde nehrajících) FDK odtažen kamsi na motorkářský sraz do kempu za polem, kde zrovna vyhrával prvotřídní cover band, který nosí černý brejle, protože jim to nejde. Trochu toho kapitána a šup zpátky. Střízlivý bych se svou fobií z výšek takhle po hraně lomu a ještě za tmy nikdy nešel, ale co už. Následuje zabrání první řady, tasení Cecila a konečně naši Zatokrev, poprvé v životě naživo. Jsem rád, že i přes mnohé komplikace kluci přijeli. A i když set odehráli jen ve třech a ještě s bývalým bubeníkem, věděl jsem moc dobře, co se děje děje. Ultimátní zážitek. Intenzivní, zdrcující, bezprostřední a kamarádský. Cítil jsem se absolutně šťastný. A to ještě nebylo všechno. Les jsem sice nestihl, což mne vcelku mrzí, ale naše Nod Nod jsem si ujít nechat nemohl. Stejně jako jsem z nich byl u vytržení na Borometě, i tentokrát mne nesmírně potěšili, nadchli, přesvědčili o své výjimečnosti. Už aby byl venku vinyl, ta deska je vynikající, kluci jsou vynikající a Verča je ta nejlepší zpěvačka, co u nás máme. Zbytek noci pak věnuji lamentování nad tím, jak jsou dramce nudná a primitivní muzika, užívám si vkusné ranní sety na laterálce, bavím se s divnými lidmi o divných věcech. Kochám se lesní ženou, která tančí s obručí, bosky, jako víla. Chci si ten zážitek prodloužit co nejvíc. Ale nakonec podléhám únavě a usínám.

Shrnu-li festival Psy-High slovy naší kamarádky Ziny, byl úplně nejvíc dobrej. Obdivuji tu partu úžasných lidí, kolik úsilí, energie a odhodlání do organizace této události vložila. Obdivuji jejich vytrvalost, kdy na nich bylo často znát, jak jsou vyčerpaní a mají toho všeho plné zuby. Ale stálo to za to, vážení. Cítil jsem se po dlouhé době konečně plnohodnotně, nasyceně a krásně. Kašlu na časové skluzy oproti programu a jiné podřadné malichernosti. Naopak jsem vděčný, že lze udělat výjimečnou akci bez jediného sponzora čistě v duchu DIY. Avšak jednu chybu Psy-High měl. A sice to, že skončil. Nechtělo se mi domů. Pryč od té vnitřní pohody, od těch skvělých lidí, od přátel, od lesa. Návrat do normálního života byl tentokrát opravdu krutý. Nastala sociální letargie ve své doposud nejhorší fázi. Chci zpátky, klidně bez kapel.

Festival ve mne však vyvolal i něco dalšího. Pocit, že svůj život a jeho potenciál využívám jen mizivě. Že každý z nás dokáže dělat mnohem víc. Pro sebe, pro ostatní, pro svět. Možná mě brzdí Liberec, ale spíš se brzdím já sám. Má lenost, pohodlnost, smířenost. Ale to se snad změní. A pokud to jen trochu půjde, příští rok jedu s vámi, moji milí, o pár dní dřív, abych se mohl na přípravách alespoň trošku podílet. Jelikož chci být součástí toho krásna. Děkuji, prozřel jsem.

fotografie: Tomáš Šrejber