Přípravka: Laniakea – A Pot of Powdered Nettles

Ve změti nové hudby je stále těžší se orientovat, zajímavých desek vychází tolik, že se opravdu soustředěný poslech stává stále větším luxusem. Přípravka by ráda byla kompasem, který v čase před jejich vydáním ukáže na alba, která za pozornost rozhodně stojí. Několik otázek a vystupňovaná očekávání.

Daniel O'Sullivan a Massimo Pupillo se poprvé setkali před mnoha lety, když jejich kapely Guapo, respektive Zu společně odehrály několik koncertů. Od té doby uteklo mnoho vody, O'Sullivan tvořil hudbu třeba s Ulver, Æthenor, Mothlite nebo Grumbling Fur, Pupillo, která trávívá polovinu roku ve svém domě v Peru, vedle domovských Zu vydal třeba společné nahrávky s Orenem Ambarchim nebo FM Einheitem.

Nyní oba muzikanty svedla dohromady smutná událost: předčasná smrt Iana Johnstonea, který proslul zejména jako spolupracovník vlivných experimentátorů Coil. Na adrese 147 Tower Gardens Road po něm zůstal dům jakoby zapomenutý v čase. Stavba na dnes lukrativní adrese v severním Londýně byla obrostlá ptačím zobem, interiéry obložené tmavým dřevem – vše jako by vzdorovalo modernímu shonu.

„A Pot of Powdered Nettles“ oba hudebníci pojali jako příležitost zachytit poslední záchvěv tohoto jedinečného místa. Album je třetí položkou nového labelu House of Mythology, který se poprvé představil prostřednictvím aktuálního alba Ulver „ATGCLVLSSCAP“.

Na tři otázky, které by měly navést na poetiku jeho nové kapely, odpovídal enigmaticky Daniel O'Sullivan.

Hudbu pod hlavičkou Laniakea popisujete jako oslavu dědictví těch, kteří nás opustili, jmenovitě Iana Johnstona. Jaké nálady jste se albem snažili zachytit? A zdá se vám, že specifika staré Anglie postupně mizí?
Ianova aura rezonovala v každém koutě toho domu. O té hudbě jsme uvažovali jako o plavidle, jako o nádobě. Jako o vodě, která crčí z kusu hadru. Všechno se semlelo tak neočekávaně. Žal byl v těch časech tak ochromující, až zastínil veškeré běžné úvahy nad deskou. A tak jsme se oddali podnětům, o kterých jsme věděli, že jsou zároveň samotným cílem.
Nevím, jakou představu staré Anglie máš na mysli, tak či onak tuhle zemi vždy formovala různost jejích obyvatel. Teď ale nejen Anglii, ale celý svět naviguje pomyslná ruka, jejíž stisk rdousí radost, lidskost a bohatost toho, co to znamená být naživu, svobodný a propojený s celistvostí přírody.
Je lepší spatřovat sebe samé jako manifestaci okolního světa, nebo vidět okolní svět coby extenzi nás samých? Platí to druhé.

Ve tvé hudbě je obvykle zřetelný klid, odráží to tvou osobnost?
Ha! To musí být důsledek jakési zklidňující zvukové iluze. Hudba dává příležitost k rozpuštění osobnosti člověka, to cítím. Ledaže by chtěl někdo dýchat vzduch, který se plazí lehce nad zemí – ale i v tom je určité kouzlo.
Ano, každodennost vyživuje nevědomí. Na předměstích se pořád tvoří nové a nové praskající spáry. Znáte to: „Witness the Sidewalk Weeping Pools of Martian Brine“.

Když jsme se bavili s Kristofferem Ryggem z Ulver, řekl, že si Laniakeu ze všech tvých kapel považuje nejvíce. Kterou z jeho kapel, projektů nebo desek máš nejraději ty?
To je od něj milé. Myslím, že ze všeho nejraději mám desku „Shadows of the Sun“ od Ulver. A skladba „September IV“ z alba „Wars of the Roses“ spočívá v mé levé srdeční komoře.