Please the Trees – A Forest Affair

Celkem namakaní střízlíci
2012
Starcastic
48:57 (10 skladeb)
indie rock
www.pleasethetrees.com

Melancholie, posmutnělost, ale i záblesky radosti se na třetím albu Please the Trees balí do bezpočtu kytarových variací, jejichž jednoduchost by měla skladbám dávat duši. A do jisté míry i dává. I tak je ale deska občas až příliš parádivá. Anebo se jí dokážete opravdu poddat natolik, abyste se spolu s „A Forest Affair“ dali do pláče?

Album zní ze všeho nejvíce jako večírek konaný někde v podzimních mlhách. Je z něho zřetelná radost z melodií a tedy i tance, ale neméně záleží na tom, jak dává záminky k folkovému rozjímání. Prostě krásná (zvuková) krajina, ve které je trochu chladno. Navzdory takto zajímavému prostředí se ale pořád ještě nedaří dojít dostatečně daleko, aby celková iluze jakéhosi ztracení v čase zároveň dávala naději na nadčasovost.

Na to jsou Please the Trees až příliš zabřednuti v touze znít dobře a zajímavě, a přestože album vyloženě nestojí na vypracovaném zvuku, je přece jen až příliš patrné, že by bez jeho pomoci ztrácelo na síle. Producent Jonathan Burnside nechává vyniknout jednotlivé nápady a silně tušená i jeho role mentora, který přizpůsoboval kytarové zvuky té které skladbě. Když už ale dokonale nazvučil každou krabičku, mohl též dovysvětlit něco z jinak toporné anglické výslovnosti. I když je fakt, že „plís d trís“ k trochu naivní artikulaci přímo vybízí.

DRUHÝ POHLED: Tomáš Bláha dává 8/10
O Please the Trees jsem slyšel vždycky jen to dobré, ale pořádně se k nim dostal až s „A Forest Affair“. Bylo na čase, zvěsti nelhaly a já začínám snít o vlastním ranči.
České kytarovky, které tak rády mluví o cestě za hranice republiky, jsou většinou spojeny s určitými trendy, jež obhajují jejich existenci. A většině z nich jejich zahraniční předobraz nedovolí dostat se dál, než k nadšenému pojmenování a velebení vzorů. Ono to ve finále totiž stejně vypadá, že pouze zprostředkovávají českému publiku model kapel, které kvůli vzdálenosti České republiky od Británie nebo USA nemá příliš možnost vidět. Jenže máme internet, že jo.
V poslední době se stalo módní záležitostí si alespoň na své desky najímat zahraniční producenty. Protože to hned od začátku voní západem, hm? Please the Trees jsou ale jednou z mála kapel, která sice chce svým zvukem zarytě říct, že míří mnohem dál, než je běžné naplnění lokálních potřeb, odkazuje k typologii dané zahraniční tvorby, dokonce už i toho zahraničního producenta si najala, ale narozdíl od mnohých zní sebejistě, uvěřitelně a já mám skutečně pocit, že frky o vysněném západu není vyfabulované mlhovina, ale životní styl.
Třetí deska „A Forest Affair“ je víc než kolekci chytlavých popěvků sbírkou nálad. Možná proto tak vystupují výrazné tracky jako zemitě odvázaná „Hell on Earth“ nebo odlehčená „Nobody No One“. A i když předposlední „Sleep“ mocně obaluje noise/drone/postrockovými zákruty – z Please the Trees je pokaždé jasně cítit, že mají plnou kontrolu nad tím, co dělají. Manýry zde prostě neexistují. Někdo by mohl namítnout, že za vším stojí precizní zvuk od producenta Jonathana Burnisida, ale on nestojí. To jen kapela plně využívá možností, které jim ten precizní zvuk nabízí. A tak to má být.

Oprostíme-li se ale od trpkosti z místy až přílišné snahy znít světově a z toho, že metronom je tady občas seřizovaný ambiciózností, pořád nám zbude „feel good“ deska bez otravných příkras. „When You're Lost“ zaujme noiserockovou prostotou, „Nobody No One“ vábivými motivy, „Sleep“ temnými podtóny a „Hell on Earth“ sílou dominantního riffu. Důraz kapela dává na ta správná místa a celková emoce, kdy Please the Trees zdůrazňují přirozenost, s jakou obyčejné věci prostupují našimi životy, je nakonec ideální cestou, jak si k desce vytvořit vztah. Další možnou cestou je i uvědomění, že pořád ještě posloucháme kapelu ve vývoji, která je však taky dostatečně silná, aby dokázala naplňovat svá rozhodnutí. I v tomhle je deska přese všechnu melancholii povzbudivá.

Please the Trees jsou pořád spíše osobití než vlezlí, rozhodně více procítění než vykalkulovaní, a pro své nutkání okouzlovat dokáží najít mezi posluchači víc než pochopení. A s takovouto bilancí nakonec nemusí tak docela vadit, že místo opravdu silného písničkáře před námi stojí jen trochu zádumčivý parádník.