Play Fast or Dont Fest 2014

„Máme čtyři minuty, to je spousta času!“
11. - 12. července 2014
Hradec Králové, letiště, Hangár 187

Vydat se týden po Rock for People na hradecké letiště, bylo jako zřítit se s vládním speciálem do zdí obehnaných trosek Manhattanu. Obdobně jako v klasickém Carpenterově béčku zde totiž na pozůstatcích komerčního festivalu opět vyrostl jeho negativ bez hvězd a jejich strážných, předražených základních potřeb a líbivých melodií, zato plný anarchistů, vege jídla za pár šušňů a kraválu, ne hudby.

Mé obavy, že okusím třicet chodů stejné chuti, se však nenaplnily. Přinejmenším u jedenácti z nich rozhodně mám nač vzpomínat. Už v půli druhého pátečního setu australských Dark Horse jsem ani nevzdechl po rozpačitém začátku festivalu v podání tuzemských Klutz, jež se až na pár nesmělých štulců do žeber Daniela Landy a nadnárodního kapitálu zdráhali v prostojích jakkoliv projevit. Protinožci totiž své už tak hodně ostré crustové chilli s hardcorovým základem nakopli flakónkem blackového vitriolu. Co to provedlo s do té doby vlažným kotlem pod pódiem, netřeba rozepisovat.

Ještě větší paseku ale napáchali kamarádi, co se sešli u Berlína, Derbe Lebowski a Henry Fonda. Zatímco špatné kapely skuhrají, že těch pět, šest skladeb, co za obligátních třicet minut stihnou, neobsáhne celou šíři jejich talentu, přitom by jim stačila minuta jediná, německé powerviolence kapely za půl hodiny přehrály celou diskografii, několik přídavků, dali sobě a kotelníkům pořádně do těla, agitovali a ještě skončili s předstihem. Nebylo ale čeho litovat. Je přece lepší shořet než vyhasnout, no ne?

Zatímco Berlíňané platili spíš za černé koně, od crusterů z Livstid se nic jiného než vyvolání občanských nepokojů ani neočekávalo. Nepříjemný precedent, že kapely, které se prostě líbit musí, se zpravidla nelíbí, v tomto případě naštěstí nenastal, byť si sebou Norové byli jistější o trochu víc, než by bylo zdrávo. I tak to ale pro mě byla jen nepatrná vada na jinak vyvedeném koncertu.

Zato o stylově příbuzných Martyrdöd, kteří platili za největší tahák sobotního programu, bohužel totéž napsat nelze. Pořadatelé jim sice přáli a nechali je jako jedny z mála hrát tři čtvrtě hodiny, tím jim ale spíš uškodili. Nejenže jsem jejich kytarám spíš odezíral z hmatníku, než abych je slyšel. Ani kapela sama nebyla v nejlepším rozmaru. Z koncertu těchto Švédů sálala přinejlepším polovina energie jejich desek. Dlužno podotknout, že na ovacích zvolna řídnoucího hloučku před pódiem to bylo znát.

O to víc pak zazářili japonští Final Exit, bez varování střídající úryvky hardrocku, kulometné palby a jaderných implozí. O vtípky, jimiž duo na domovském souostroví prokládá svá vystoupení, jsme sice kvůli jazykové bariéře byli ochuzeni, i tak bylo hodně veselo. Po první stovce taktů jsem měl jasno. Nejen o zlatém hřebu festivalu, ale také v tom, že Japonci na tuty pocházejí z jiné planety.

Tím nechci říct, že by předtím nebylo nač se dívat. Jiná dvojice, crustoví Mindboil z Texasu, se tím, že v sobotu hráli jako první, vůbec nenechali rozhodit. Frontman pohodlně zvládal jak překotné riffování, tak o přestávkách odepisovat přítelkyni do zámoří.

„Japonci na tuty pocházejí z jiné planety.“

Co se pódiové prezentace týče, jejich krajané a kolegové z Turbokrieg zašli ještě dál. Avšak fórek na adresu Fastcore Food („V Houstonu každý den jíme české colache, ale tady je prvně vidíme s jalapeňos.“) pobral málokdo. Stejně jako pohybové kreace vokalisty Sleazyho připomínající cosi mezi zevlováním, hiphopovými pózami, břišním tancem a irským jigem. Ale kdo by se tím zabýval, když nám k večeři nabídli flák opravdu poctivé grindové řezničiny.

Ale co to bylo proti setu australských The Kill. Sice jsem si o nich v první chvíli myslel, že za ně zaskakují Perfecitizen (taky si vystačili s bicíma, vokálem a sedmistrunkou) a rozklížené riffy á la Cattle Decapitation mě ještě pár vteřin udržovaly v nejistotě, ale to nic nemění na tom, že zvěsti o jedné z nejlepších současných grindových kapel v jejich případě nebyly vůbec nadsazené. Že jste je prošvihli, vás ale mrzet nemusí. Za pár dní budou k vidění na trutnovském Bojišti u Čurbyho, který jejich diktátu na Play Fastu přihlížel také a spokojeně přikyvoval.

Kapitolou samu pro sebe byly kapely ze země galského kohouta. Ať už je řeč o grindových Whoresnation, fastcorových Chiens nebo Strong as Ten, ani jedné z nich se nedaly upřít jak revoluční zápal, tak schopnost si navzdory chudému žánrovému výrazivu vytvořit osobitý styl. Z rádoby vtipných poznámek, že Francouzi hrát rock'n'roll prostě neumějí, bych si nic nedělal. Už proto, že dotyční chytrolíni z francouzských kapel dost možná slyšeli jen Les Charlots a ještě k tomu ve filmu. A nebo bych ty blbouny strčil do hangáru. Pokud by s brekem neutekli, aspoň by jim hudba sladké Francie utrhla palici.

Přestože jsem za necelé dva dny měl čest vidět množství opravdu výborných kapel, přece jen jsem se čím dál víc těšil na jediný sludgedoomový přírůstek z inventáře letošního Play Fastu, německé Crowskin. Bohužel pro mě hráli jako úplně poslední a zrovna v době, kdy se můj odvoz potřeboval nutně vrátit domů. Neopouštěl jsem však letiště rozmrzelý. I když jsem si svůj příděl splašených kapel vybral na rok dopředu.

Fotografie: Tomáš Šrejber