Planks – Funeral Mouth
Pohled na obálku třetí desky Planks nelže: původně spíše hardcorově orientovaná německá kapela učinila krok k více atmosférické, současně éterické a tvrdé hudbě, která při odpovídající temné melancholické náladě strhne v okamžiku poslechu. Svým způsobem očistí. Chmury s sebou odnese. A v podstatě nic nezanechá – ani sebe. Zůstane jen „post-prázdnota“, z níž jakoby celá její emotivnost povstala.
„Funeral Mouth“ je jedno z těch děl, kterým po formální stránce ani není mnoho co vytknout, nicméně stěží se lze při poslechu ubránit pocitu, že kdyby nevzniklo, tak by svět o nic nepřišel. Deska je v podstatě učebnicovým materiálem líbivé podoby black a sludge metalu. Jsou zde očekávané nečisté, surové, rychlé kytary, pak souhra nečistých a čistých, ale vždy afektovaných vokálů (oba typy melodicky odizolovaných od instrumentálních partů), a hluboká hutnící basová kytara. Gradace jsou až sterilní ve své dokonalosti.
Na správných místech dochází jak k zintenzivnění postupným sílením agresivních zběsile rychlých power riffů, tak i k minimalistické redukci a klasicky blackovému a sludgovému rozkládání harmonií. Zvuk přitom ani na okamžik neztrácí svou nasycenost – naopak stále si udržuje solidní majestátnost, podtrženou silovými aranžmá. To vše spolupůsobí při utváření vskutku pohlcujícího hudebního prostoru. Sound a mastering jsou perfekcionisticky přizpůsobeny dynamickým proměnám. Místo dojmu plastičnosti však vzniká spíše pocit jisté strojenosti až strojovosti, v níž je již na první poslech znát typická německá produkce.
„Deska je v podstatě učebnicovým materiálem líbivé podoby black a sludge metalu.“
Po skladatelské i aranžérské stránce kapela volí poměrně jednoduchá, již mnohokrát osvědčená schémata, skrze něž vytváří chytlavé, nikoliv však zapamatovatelné melodie. Jistou originalitu se snaží hledat porušováním standardních vzorců skandinávského black metalu alternativními, postrockovými a grungeovými prvky – ovšem rozhodně ne v míře, v jaké nás o jejich přítomnosti propagační materiály ujišťují.
Tyto převažují na druhé části desky, kde můžeme mluvit o jisté snaze hledat vlastní identitu. Trio zde také konečně začíná upouštět od snahy udržet za každou cenu konzistenci alba a trochu nejistě vystupuje z role vzorného žáka. To už se jeví jako poměrně zajímavá cesta. Že k ní dokázali dospět po poměrně krátké existenci od roku 2007, není špatným příslibem do budoucnosti. Prozatím ovšem nic víc.
