Pissed Jeans – Honeys

Ano, „Honeys“ je deska autenticky špinavé, punkem zechcané kapely, ovšem taky deskou s neuvěřitelným groovem a lapidárností, jaká může – pokud taková srovnání potřebujete – připomenout The Jesus Lizard nebo třeba extrémní verzi Queens of the Stone Age („Cafeteria Food“ anyone?). Matt Korvette a spol. sází od boku dvanáct skladeb, které dokazují, že kytarový bordel je o to větší zábava, když se v něm zvládáte orientovat.

Na „Honeys“ se odkopává rokenrol ve vší přímočaré špíně, kterou je radost okolo sebe vířit. A to navzdory tomu, že z tohohle příběhu nikdo nevychází jako vítěz nebo hrdina. Kapela zpívá o prohrách každého z nás, vždy tak ale činí s gustem, jaké jí lze závidět. Výsledná opojnost je silná tak moc, že se do tohodle olizování (cizího) potu lze vrhnout zcela dobrovolně. Tím spíše, že z prvotní radosti stejně dříve nebo později propadneme do deliria.

„Na to, abyste si notně prolili hrdlo, potřebujete záminku.“

Uštěpačný tón desky může tu ponižovat, tu pobízet k elegantnímu vyřizování účtů, vedle pestrosti si ale kapela hlídá hlavně nepolevující pádnost. Vždyť přesvědčit posluchače, že i krkáním, a ne vábením květinou, lze sbalit holku, něco stojí. A když už jsme u holek, album je vůbec nabité melodiemi na hranici vábivosti a ošklivosti.

„Honeys“ se odehrává ve značném tempu, na kadenci desce přidává i setrvalá naléhavost, která ale není voláním o pomoc. Pissed Jeans nad svým vyjádřením raději příliš nepřemýšlí, mluvit o náhodě by ale bylo bláhové. Na to, abyste si notně prolili hrdlo, totiž potřebujete záminku a těch mají Pissed Jeans habaděj. Ne, žádný druhý plán tohle album nemá, a i kdyby ano, pak kapela rozhodně neponouká k jeho hledání. Ale proč by to dělala, když s takovou jistotou dokazuje, že i dřevorubec může být básníkem.

fotografie: Sasha Morgan