Philm

K věci a bez přetvářky
7. září 2015
Praha, 007

„Tequillu. Bez pičovin.“ Kolega Němec si umí se vší výstižností objednávat v baru. Philm, po jeho odchodu ze Slayer oživnuvší kapela sdružená kolem bubeníka Dava Lombarda, jsou na tom podobně. Taky umí. Metal. Bez pičovin.

Pokud je metalu minimálně od dob, kdy v 80. letech vtrhl na stadiony, vlastní, že jeho důraz na autenticitu je přinejmenším sporný, a že stylizace má navzdory všemu potu a pivu vždy navrch, existují stále kapely, které dokazují, že kořeny žánru opravdu míří do oblastí uvěřitelnosti, nepředpojatosti, něčeho, na co se lze okamžitě napojit.

A je do jisté míry paradoxní, že takové charakteristiky naplno splňuje kapela, jíž se dostává pozornosti zejména díky tomu, že v jejích řadách bubnuje jeden z kdysi klíčových členů instituce jménem Slayer, s níž se před pár lety ne zrovna v dobrém rozešel. „No comment,“ říkají na adresu Dava Lombarda jeho někdejší spoluhráči. „Zaplaťpámbu,“ říkám já, když vidím, s jakým gustem Philm objíždí malé kluby.

Velkou zásluhu na náboji celého koncertu, jímž v Praze zahajovali evropské turné, měl zpěvák a kytarista Gerry Nestler. Obvyklé klišé hovořící o tom, že se kapela na pódiu dobře bavila, zde platilo bezezbytku: vzájemné posunky, s gustem hrané písně, nenucený spád. Náladě Nestler hodně pomáhal: jeho projev skladbám dodával na syrovosti, aniž by je ale zbavoval přirozeného drivu i proměnlivosti, jaké činí z obou řadovek Philm docela překvapivé a vítaně živelné zážitky.

DRUHÝ POHLED Martina Bartoše

Vystoupení Philm se mi do aktuálního životního rozpoložení vyloženě hodilo. Od začátku jsem si připadal jak pinballová kulička: ze strany na stranu, z hlavy pod kůži a jednotlivými končetinami zase ven. Jako bych potkal svého nejlepšího kamaráda a ten mi řekl něco ve smyslu: „Počkej tady. Trochu tě navnadím. Přinesl jsem ti ukázat spoustu zajímavých věcí, abych ti je záhy omlátil o hlavu, a než se z toho vzpamatuješ, za vše se ti omluvím. Pokecáme, popijeme a vše bude v nejlepším pořádku. Souhlasíš?“
Z ryze hudebního pohledu mi tvorba Philm dává najevo, že je potřeba v prvé řadě propadnout rytmu a nechat se jím vláčet sem a tam. Mnozí přítomní však raději lovili obrázky a záznamy, což je samozřejmě jejich věc, ale mně to pro ten nevšední okamih přišlo škoda. Kdy si zase člověk užije akci v takovém klubu a zrovna, když za bubny čaruje Dave Lombardo, Gerry Nestler uklimbává kytarou, aby svou oběť záhy zabil vokálem, aniž by chtěl kdokoliv upozaďovat baskytaru Francisca Tomaselliho?
Drobnou skvrnou na fraku akce mohla být absence předskakující kapely, namísto které set Philm protažen stejně nebyl a smlouvání o přídavek bylo utnuto ještě před jeho vypuknutím. I tričko bych si koupil, nebýt k dostání jen dětské velikosti, škoda. Leč toto jsou jen prkotiny, nemající šanci parádní dojem z akce jakkoli kazit.

Nízké stropy na Sedmičce i rozhodnutí kapely hrát s bubeníkem po straně, nikoliv na vyvýšeném stupínku, způsobily, že jsem Lombarda za celý koncert zahlédl dvakrát: když přicházel a během děkovačky. I díky tomu bylo možné si jednoznačně potvrdit, jak organickou částí hudby Philm jeho bicí jsou, jak se z ní nepokouší vyčnívat a to navzdory tomu, že stejně dává prostor k obdivu své zručnosti. U koukání pod prsty virtuóza to ale u Philm – na rozdíl od tolika jiných kapel – nekončí.

Bylo by bláhové předstírat, že by se kapele dostávalo stejného zájmu, kdyby v jejích řadách hrál stejně schopný bubeník, ovšem bez Lombardova renomé. Jeho jméno by ale zároveň nemělo odvádět pozornost od toho, jak uvěřitelná je hudba, kterou Philm tvoří. Metal jako řemen, ale plný překvapení a bez jediné žánrové opičky. Až se z toho jeden drbe na hlavě.