Pharrell Williams – GIRL

Sólo pro producenta
2014
i am OTHER/Columbia
46:54 (10 skladeb)
r'n'b/pop
http://pharrellwilliams.com

Pharrell Williams zažil výjimečně úspěšný loňský rok, kdy se opět dostal do povědomí nejširšího publika, a to díky spolupráci s Daft Punk („Get Lucky“ a „Lose Yourself to Dance“) a Robinem Thickem („Blurred Lines“). Bylo tedy vcelku logické, že letos vydal své druhé sólové album, po dlouhých osmi letech následovníka „In My Mind“. Nazval ho lapidárně „GIRL“.

Pharrell rozhodně není neznámou postavou a na vrcholu popové scény se pohybuje bez přestávek od poloviny devadesátých let, byť se často schovával pod různými značkami. Průlom přišel pod jménem The Neptunes díky producentské činnosti, ve které se později od parťáka Chada Huga osamostatnil. Stojí za řadou hitů pro Britney Spears, Jaye-Z, Snoop Doga (naprosto kultovní „Drop It Like It's Hot“), Madonnu, Miley Cyrus a Justina Timberlakea, se kterým spolupracoval i na jeho průlomovém albu „Justified“. I přes pestrost spoluprací si dokázal Pharrell vytvořit zcela ojedinělý a rozpoznatelný producentský rukopis, který následně modifikoval ve své kapele N.E.R.D.

Nastínění Pharrellovy minulosti je zvláště důležité právě po vydání alba „GIRL“, na kterém se opět opakují některé minulé spolupráce (Daft Punk, Timberlake, Cyrus), a které zní jako shrnutí jeho dosavadní muzikantské tvorby. Není možné přeslechnout totožné základy skladeb s vlastními minulými hity – opět tak zazní motivy „Senority“ (2002 pro Justina Timberlakea) či „She Wants to Move“ (2004 s N.E.R.D.). A jedná se bohužel o podobnosti natolik velké, až zachází na hranici vykrádání sebe sama.

„Jeho tvář není sama o sobě tváří hvězdy první velikosti.“

Recyklací v minulosti úspěšných postupů je album plné, až by se dalo říci, že stojí hlavně na nich. A bohužel nejde o přetváření, aktualizaci nebo reflexi, ale jen o nové použití bez větších a promyšlených úprav. Hudba na „GIRL“ je tak klasickou směsí r'n'b, latina, funku, rocku a hip hopu, navíc doplněnou pro Pharrella až trademarkovým znakem – vokálním samplem, který je použit v každé skladbě a je s postupem času až otravný.

I přes veškerou kritiku však nelze albu upřít jeho nadstandardní řemeslnou kvalitu. Každý song je potenciálním hitem s jasnou, zapamatovatelnou linkou, motivem a refrénem, byť důkazy Pharrell dodal zatím dva – „Happy“ (#1 na Billboard TOP100) a „Come Get It Bae“, kterou okamžitě využil Red Bull pro svou reklamní kampaň.

Nelze se však zbavit pocitu, že svůj potenciál ukazuje Pharrell především při produkci pro jiné autory. Možná je to tím, že spolupráce prochází korekcí a diskusí více lidí, možná proto, že dokáže tvořit pro již hotovou image jiných zpěváků či ji dokáže velmi silně ovlivnit, ale sám u sebe to příliš nezvládá a nemá jasně vyhraněný mediální obraz. Jeho tvář není sama o sobě tváří hvězdy první velikosti, ale tváří producenta, který stojí v pozadí. A změnit se mu to nepovedlo ani s aktuálním albem. To zkrátka nepřináší nic šokujícího ani extrémně novátorského, snad vyjma samotného klipu k singlu „Happy“.

„Také produkce mohla být lepší, zvláště v kontextu podobně orientovaných alb Justina Timberlakea.“

Dalším mínusem „GIRL“ jsou jednoznačně texty, které jsou až neuvěřitelně hloupé, byť vokální linka sama o sobě je silná a nosná. Slyšíme především slova zvoucí k tanci, lásce a štěstí, která však nedávají valný smysl a jsou jen nezbytným přívěškem hudby. Samotnou kapitolou je pak název skladby „Marilyn Monroe“, které zavání levnou reklamou, protože v textu vlastně o ikonickou herečku nejde a je použita jen jako metafora. Ostatně podobně pracoval s „velkým jménem“ i Jay-Z na svém albu „Magna Carta… Holy Grail“, kde šlo patrně o snahu přiblížit se více intelektuálnímu publiku. Pojmenovat skladbu po Marilyn Monroe či Pablu Picassovi zkrátka nestačí.

Také produkce, kterou hodnotím z verze desky pro iTunes, mohla být lepší, zvláště v kontextu podobně orientovaných alb Justina Timberlakea. Zvuk digitálních nástrojů se nespojuje s klasickými nástroji tak precizně a přirozeně, je zbytečně oddělený a umělý – snad za tím můžeme hledat účast Hanse Zimmera? O dokonalosti zvuku loňského alba Daft Punk „Random Access Memories“ nelze v porovnání ani hovořit.

Obávám se, že „GIRL“ stihne osud jejího předchůdce „In My Mind“. Ač nadstandardní počin v populární hudbě, nebude hrát první ligu především kvůli image svého tvůrce, který, pokud je vůbec znám širšímu publiku, pak jako producent a ten druhý, co hostovává. A to, jak se zdá, k úspěchu nestačí. Pokud ale „GIRL“ něco dokáže, pak zpříjemnit večer svou nekomplikovaností a celkovou nevyhraněností. Album nenudí, ale zároveň si neříká o větší pozornost.