Pestilence: Nejsme nikdy pozadu

S Patrickem Mamelim jsme si psali na podzim 2013.

Když se v roce 2008 znovu dala dohromady jedna z nejuznávanějších (především díky legendárnímu nadčasovému albu „Spheres“) deathmetalových skupin světa, možná leckdo pochyboval, že tento comeback bude mít delšího trvání. Opak je však pravdou a důkazem je i v listopadu vydaný další dlouhohrající počin „Obsideo“, možná vůbec nejlepší novodobá nahrávka z dlouhé hibernace procitnuvších Pestilence.

Pravdou ale také je, že zpívající kytarista a až diktátorsky dominantní kreativní šéf kapely Patrick Mameli se s novináři nebaví příliš rád a nemyslí si o nich nic extra pozitivního. A jeho názory jsou leckdy... řekněme zvláštní a nemálo diskutabilní. Vyplývá to i následujícího aktuálního e-mailového rozhovoru s ním.

Od svého návratu Pestilence vydávají každý druhý rok nové album. Téměř jako byste chtěli dohnat to, co jste v čase nečinnosti zameškali. Znamená to, že jsi s obnovením skupiny znovu našel extrémně silný tvůrčí impuls?
Hele... Pestilence nejsou nikdy pozadu. Jsme inovátoři ve svém žánru. Nekopírujeme ani sebe, ani žádnou jinou kapelu! Ten čas jsme potřebovali, abychom se zbavili frustrace a deziluze z pochybných nahrávacích společností, které nás krmily falešnými sliby a pak od nich odstupovaly. Snažíme se být nejlepší v tom, co umíme, a daří se nám to!

Připadá mi, že novinka „Obsideo“ přináší ze všech tří desek po vašem comebacku dosud jednoznačně nejčlenitější, kompozičně a aranžérsky nejkomplikovanější skladby. Cítíš to podobně?
Nemám pocit, že by „Obsideo“ bylo až tak komplexní. Je to spíše mix brutality a komplexních pasáží, ale tak, aby to lidi mohli pochopit a užívat si to. Ten zvuk získal na brutalitě díky použití osmistrunných kytar. Někteří lidé pak mají tendenci srovnávat nás s Meshuggah, což je úplně mimo. Nezníme ani trochu jako oni nebo Gorguts. A nechápu ani neustálé snahy analyzovat sound, jaký teď máme. Lidi, prostě si tu muziku užijte! My vlastně ani neposloucháme moc metalu, proto jím ani nejsme tolik ovlivněni.

Zejména songy „Displaced“ a „Super Conscious“ se nesou už téměř v duchu vašeho patrně nejuznávanějšího, byť ve své době nepříliš pochopeného alba „Spheres“. Proč jste se k této desce částečně přiblížili až teď, a ne už na „Resurrection“ a „Doctrine“?
Znovu: nemyslím si, že bychom se při tvorbě nového alba nějak ohlíželi na ta předešlá. „Displaced“ a „Super Conscious“ jsou prostě druhá a desátá věc na desce a tečka. Kritici a novináři, kterým se nelíbilo album „Spheres“, najednou změnili názor. Řekl bych, že trochu pozdě, protože nás proto začala část fanoušků nenávidět. Ale my jsme jenom byli napřed... A to se děje s každou deskou Pestilence. Vždycky schytáme nejvíc kritiky od všech těch extrémních kapel jenom proto, že si pevně věřím a mám v hlavě naprosto jasno, vím přesně, co chci. A jen tak na okraj: vůbec nechápu kritiku mé muziky od těch, kteří v životě nedokázali zahrát na nějaký nástroj.

„My jsme jenom byli napřed... A to se děje s každou deskou Pestilence.“

Někteří fanoušci Pestilence se asi nikdy nepřestanou ptát, proč ke comebacku nebyl přizván zpěvák Martin van Drunen a jestli je aspoň v budoucnu nějaká šance na spolupráci s ním. Co bys jim vzkázal?
Martin van Drunen by nikdy nezazářil, kdyby nebylo hudby, kterou jsem složil na desku „Consuming Impulse“. Určitě má dobrý hlas, ale bez muziky je to jenom skřek. Na to lidi zapomínají. Každopádně to, že s námi Martin není, nebylo jen jeho nebo moje rozhodnutí, ale přání celé kapely. Je mi jedno, co dělá. Snažil jsem se ho přemluvit na turné, kde bychom hráli materiál z „Consuming Impulse“, a on to odmítl. Už se ho nikdy nebudu doprošovat.

Ty sám ses ještě před obnovením Pestilence vrátil na aktivní hudební scénu se skupinou C-187. Ta už je definitivně minulostí nebo od tebe opět můžeme čekat nějaký úkrok od death metalu?
No, death metal to nebyl, ale byla to dost heavy muzika. Nejen fanoušci starých Pestilence to moc nepobrali, protože jim slovo „gangsta“ evokovalo něco, co nejde dohromady s metalem – ale byl to můj experiment, abych viděl, jak fungují mechanismy propagandy. Stále si za tím stojím, jenže jak už jsem zmínil, lidi to nepřijímali příliš dobře. A to je něco, co na metalové scéně nesnáším –to odmítání, nenávist k něčemu jinému. Talent by nikdy neměl být zahozen, ale v metalu se to snadno může stát, protože kdo chce muziku dělat jinak, je za to lidmi často odsouzen.

Jak bys srovnal deathmetalovou scénu na přelomu 80. a 90. let s tou současnou? V čem byla tehdejší situace lepší nebo horší?
Nezajímá mě dění na scéně! Dnešní scéna následuje minulost a vyvolává dojem, že je silná. Mě ale zajímá muzika jako taková – a jestli se něco lidem líbí nebo naopak je zcela v pořádku. Jde o to, že každá scéna se řídí pravidly, a já pravidla nesnáším.

„Talent by nikdy neměl být zahozen, ale v metalu se to snadno může stát.“

Líbí se ti dnešní mladé deathmetalové a deathcorové kapely? Máš pocit, že přicházejí s něčím novým, nebo se, obrazně řečeno, jen prohrabují v dávno vymlácené slámě?
Nemám pocit, že bychom my byli nějací lídři. Co ale vím, je to, že muzikant se musí snažit studovat a ovládat svůj nástroj. Nestačí si jenom koupit ten drahý a znít přitom jako sračka. A v neposlední řadě by vždycky mělo jít především o samotnou skladbu, a ne o chrlení bezpočtu riffů jen tak pro nic za nic... ale to je jenom takový můj názor.

Existují teorie, že po mohutném návratu thrash metalu zažije podobné znovuzrození i death metal. Je to podle tebe reálné?
O to se nestarám. Jsem tady kvůli muzice a netrápím se tím, jestli je populární či ne.

Upřímně: když se řekne Česká republika, vybaví se ti nějaká zdejší deathová či vůbec metalová skupina?
Neposlouchám death metal. Jak bych je pak mohl znát, příteli?

Máš v hlavě vzpomínky na nějaké vaše vystoupení v ČR? A jsou podle tebe čeští fanoušci stejní jako jinde v Evropě, anebo cítíš v jednotlivých zemích nějaké odlišnosti?
Vidím víc nadšení a vůle, čeští fanoušci jsou skvělí. Jste borci!