Paperplanecrash | Remek

Druhá strana trojúhelníku
2013
Pure Heart Records + 10 dalších
5 + 4 skladby
postpunk/emocore
www.paperplanecrash.org, www.remekdiy.wordpress.com

Francouzští Child Meadow, slovinští Paperplanecrash a český Remek představují tři vrcholy evidentně přátelského trojúhelníku, jenž tedy tvoří tři různé spojnice. Zatímco česko-francouzská byla vytyčena jako první a Aardvark o tom psal, na slovinsko-českou dochází nyní, zatímco francouzsko-slovinská se rýsuje v brzké době. Tolik z geometrie a nyní ke grafice.

Aby byla zachována jednotná obalová koncepce, vinyl je opětovně umístěn do jednoduchého obalu, jen tu původní zeleň vystřídala modř. Uvnitř se znovu nachází šestnáctistránková černobílá fanzinová příloha ve formátu A4 a stejně jako minule s pouze malým strojopisným nápisem uprostřed velké bílé plochy. Obsah tohoto sešitu nabízí opět pestrou směs kreseb, fotek, textů či článků, jež jsou většinou pouze v angličtině, ale zcela zjevně překypují závažnými myšlenkami všeho druhu a možná i touhou je sdělit celému světu, což se alespoň v rámci subkultury snad daří.

Slovinští Paperplanecrash produkují rytmicky jednoduchý postpunkový bigbít, který zní snad až příliš krotce na to, aby se dal označit za noise rock, ale zároveň dostatečně špinavě k tomu, aby nepůsobil moc stravitelně a tedy aby se jej polekali všichni ti, jimž není určen. Především hudebně je z toho cítit určitý nadhled, hravost a snaha neznít zbytečně urputně, což budí jednoznačné sympatie. Žádný velký kytarový nářez se zde sice nekoná a ani melodické motivy na sebe nestrhávají pozornost, v této sféře však jde o odlišné hodnoty a ty se zdají být bohatě naplněny.

„Nyní se soubor spoléhá téměř výhradně na mocně brutální řev, kterážto poloha mu svědčí.“

Česká kapela Remek navazuje nejen na předchozí těleso Lakmé, ale především tři vlastní gramodesky, konkrétně tedy sedmipalcový vinyl, sedmipalcovou flexi fólii a dvanáctipalcový první díl oné zmíněné trilogie. Stále jde o surový emocore, střídající velmi vypjaté nebo naopak uvolněné momenty, ovšem s tím podstatným rozdílem, že drsnější pasáže tentokrát jednoznačně dominují. Což se děje rozhodně ku prospěchu nahrávky, protože pokud minule něco selhávalo, byla to hlavně až nesnesitelná vážnost mluveně klidnějších pasáží. Nyní se soubor spoléhá téměř výhradně na mocně brutální řev, kterážto poloha mu nejenže svědčí daleko lépe, ale může být i jeho poznávacím znamením. Poslechově žádná velká sláva, o myšlenkové upřímnosti ale netřeba pochybovat.

Jestliže v případě prvního dílu trilogie oba zúčastněné soubory spáchaly vzájemné covery, děje se tak rovněž v tomto případě. Zajímavěji si s tím poradili Slovinci, kteří remkovské „Sirky světla“ pojali jako relativně poklidnou akustickou brnkačku, nicméně s kontrastně skřehotavým křikem. Asi nejklidnější položka celé desky je současně tou zřejmě vůbec nejlepší.