Papalescu – Electric Soul

Cit pro elektrické vedení
2012
X Production
41:42 (11 skladeb)
elektronika
www.facebook.com/papalescu

Překvapivě teprve první deska Moimira Papalesca (Vanessa, Magnetik, Die alten Maschinen, Dioda Boy) prezentovaná jako sólová nezaskočí nikoho, kdo sleduje jeho zálibu v elektronické hudbě, jakou bychom nazývali „retro“ jen při značné krátkozrakosti. Tento svět totiž žije sám sebou a na módní vlny se neohlíží. Což je i případ „Electric Soul“.

Ta vychází v době, kdy Kraftwerk – jedna z přiznaných inspirací alba – zhroutili web galerie Tate Modern, kde mají po několik večerů hrát. Hudba skládaná na přístroje (spíše než na nástroje) potvrzuje dvojí význam slov „hrát si“, protože jakkoliv je „Electric Soul“ fixována na technologie, nelze dostatečně zdůraznit, jak hravá tahle věda (a deska) je. S takovým východiskem se jí snáz proplouvá časy, na které jinak nehledí. Některé fascinace totiž setrvávají, zvlášť když už v době prvního výskytu nepracovaly s fantazií, jaká se omrzela, ale s představami světa, který sice pominul, zatímco jeho vize budoucnosti přetrvaly.

Papalescův nejnovější manifest lásky k elektronické hudbě a robotům vznikl na tolika přístrojích (ale i piánu a kytaře), že by zaplnily menší kosmickou loď. I když zrovna tahle metafora tak docela nefunguje, neboť veškeré fantazie jsou na albu vázány na Zemi a svět počítačů – tedy věci, s nimiž jsme obeznámeni. Roboti se zde nestávají živými bytostmi – naopak, počítá se s jejich „omezeností“ a možností podrobit je vlastním představám. Právě v tom – a taky jakési „přitažlivé odtažitosti“ vizuálního pojetí mimořádně elegantního digipaku – spočívá atraktivita nahrávky, která je sestavena s precizností až pedantsky posedlou, třeba jako svět filmu „Gattaca“, chcete-li se v představách přiblížit stylu „Electric Soul“.

„Papalescu pochopil, že fixovat se na minulost může přece jen činit budoucnost snesitelnější i krásnější.“

Ač schopný složit silnou melodii, jak to koneckonců známe i z jeho práce pro Bruna Ferrariho nebo The Nihilists, Papalescu jí nikdy nepodlehne nadlouho – vždyť za rohem číhá tolik mašinek, které si říkají o zapojení. Taková charakteristika z něj dělá i potenciálně zajímavého skladatele filmové hudby, kdyby se ovšem u nás našel někdo s citem pro filmy, jako byl „Drive“. Na mysl v tomto přichází snad jen Julius Ševčík anebo imaginární tvůrce, který stejně jako Papalescu pochopil, že fixovat se na minulost může přece jen činit budoucnost snesitelnější i krásnější.

Bylo by s podivem, kdyby takřka výhradně elektrické album nedodávalo energii. Než ale začne pumpovat do žil posluchače vyživující látky, musí okolo něj vybudovat celý operační sál. A na něm pak Papalescu umně zvyšuje citlivost posluchače k autorovým impulzům a výbojům, které se v jen zdánlivě klidném vzduchu pohybují tak, že je zachytí pouze člověk s podobnou citlivostí. Tou Papalescu disponuje jako málokdo další, což z „Electric Soul“ dělá pestrou a milou žánrovou desku a poctu zároveň.

fotografie: Václav Jirásek