Pallbearer – Foundations of Burden

I doom může mít srdce
2014
Profound Lore
54:54 (6 skladeb)
doom
http://pallbearerdoom.com

Pallbearer vynikají v prvních řadách spřežení, které vrací doom metal z různě rozježděných žánrových cestiček do tradičních kolejí – aniž by jejich snažení působilo příliš urputně jako otrocké klanění se temným modlám.

Už na oceňovaném debutu „Sorrow & Extinction“, jenž se některým lidem v přehrávači točí druhým rokem, prokázali, že si vystačí bez přívlastků jako stoner, drone, psychedelic či occult doom, a podobně jako u 40 Watt Sun nebo SubRosy není potřeba podtrhávat jejich jméno zvýrazňovačem konkrétní barvy.

Navázat na skvělý debut je cílem, na němž si vylámali zuby už jiní kamenožrouti. U Pallbearer je ovšem třeba předeslat, že se to povedlo. Atributy svého úspěchu na „Foundations of Burden“ zachovali, potažmo posílili. Drtivé riffy jak z hutního provozu s vámi zatřesou, ale dají si pozor, aby vám nezlámaly obratle. Doprovodné kytarové linky občas jejich direkty ještě změkči a zároveň dodají písním na pestrosti a atmosféře, která namísto navozování iluze zmaru míří k výšinám.

DRUHÝ POHLED Jirky Jakouběho
Odteď už tíha nemá jen vrstvy, ale taky barvu. Už žádných padesát odstínů šedi, Pallbearer v sobě schraňují jistou zvláštní vášeň, se kterou jsem, přiznám se, nepočítal. Setkali jsme se poprvé a já tak trochu očekával překonaný tradiční doom, který zpravidla stavěl na předvídatelném spojení zatěžkaných kytar a heavymetalového vokálu. Stěna, stěna, pár kudrlin. Nic takového. Tahle čtyřka z Arkansasu je možná ledasco, jen ne tradiční. Matně vzpomínám, že obdobně působivý kontrast mezi svěží hustotou a podmanivou melodií předvedli svého času britští The River na debutovém albu „Drawing Down the Sun“. Snad jen s tím rozdílem, že jim tam tehdy zpívala žena.
Už úvodní track „Worlds Apart“ zosobňuje takovou tu pudovou hitovost, která není doomu vyloženě vlastní. Jako když si Swallow the Sun podrobili přitažlivě uvolněnou melodiku ve skladbě „New Moon“. Máte pocit, že dostáváte víc, než je žánru vymezeno, nebo to alespoň dostáváte v jiné, osobnější formě. Moderna tam, kde pro ni není místo? Neřekl bych!
Jestliže doom metal z jedné strany přísně limituje atmosféra a z té druhé už je to spíš sludge nebo stoner, pak Pallbearer berou to lepší z obou konců, aby se uprostřed rozprostřeli do všeobjímající šíře. Avšak právě ta zásadní deviza, kontrast podkladu a barvy hlasu, podněcuje dojem jisté vzájemné podobnosti u některých stěžejních momentů („The Ghost I Used to Be“).
Profound Lore je zárukou a „Foundations of Burden“ jen potvrzuje fakt, že i doom v džínsech se sotva patrným post feelingem může přirozeně spojit to dobré, co bylo, s tím skvělým, co může být. Přívětivé downtempo ozvěnou v srdečním te(m)pu.

Ono i sledovat pád laviny či demolici budovy může být dost dechberoucím zážitkem, nepadá-li vám zrovna na hlavu. Když lavinu sem tam proloží nějakým tichým intermezzem, kdy se na okamžik zcela zastaví, načež začnou odmotávat nitku pozvolna od jemného vybrnkávání (například v „The Ghost I Used To Be“), mají mě v hrsti.

Pallbearer by nebyli kompletní bez vokálu Bretta Campbella, který se stále halí do obalu efektů, ale tentokrát už docela konkrétně připomíná Ozzyho ztrápený ječák z kultovních děl Black Sabbath. Nic proti – k žánru to sedí. Nejvíc ze všeho jsem byl nakonec překvapen tím, jak moc mi novinka Pallbearer připomíná další z černých perel letošního roku – „The Serpent and the Sphere“ od portlandských Agalloch. Když na druhém albu dotahujete takřka po všech stránkách takhle zkušené mazáky, co z vás asi vyroste?