Palermo – Still Life

Něžná pobídnutí
2013
Crazy Iris
29:39 (9 skladeb)
lo-fi synth pop
http://palermo.bandcamp.com/

Někdejší experimentátoři Table – jinak duo Dominik Gajarský a Roman Štětina – se rozhodli se změnou přístupu a stylu i pro změnu názvu. Jako Palermo se přiklonili k melodickému a hodně vyklidněnému syntetickému popu, jehož nálada ale skrývá více, než pouhou iluzi introvertnosti. Nejen proto, že vztah s introvertem ještě neznačí nudu.

Ducha jejich debutu vcelku výstižně vymezují už název („Zátiší“) a obal elegantně vypraveného vinylu. Z titulní fotografie Michala Pěchoučka totiž vyzařuje pocit zabydlenosti, ale i jistého neklidu. Angažování známého výtvarníka pak můžeme chápat též jako jednu z cest, kterou kapela demonstruje své zázemí v uměleckém prostředí, jež dříve spíše skrývala.

Výše zmíněné nálady neklidu, ale i povědomé domáckosti doprovází v devíti skladbách též nepopiratelný nádech minulých dekád, které zajisté pamatuje i na přebale rovněž zvěčněná košile. Všechny poklidné, osmdesátými lety zavánějící písně jako kdyby byly napsány vysychajícím brkem, čímž ovšem nenarážím na jejich případnou nedokonalost, ale naopak jakousi letmou eleganci. Je to totiž právě jistá zranitelnost ve spojení se zastřeným a rozněžnělým vokálním podáním, které činí jinak spíše nenápadné skladby dosti vyzývavými.

Když Dominik Gajarský zpívá „break a law with me“, nezní jeho výzva jen jako alibi při zaplašování chmur, ale má svou nespornou naléhavost. Apely v podání Palerma nicméně přece jen snáze dekódují ti, kteří mají pro podobně vyklidněnou hudbu slabost. Kapela totiž jako by se rozhodla stáhnout do sebe a nenápadně odtamtud kynout těm, kteří už něco tuší. Tím sice nepopírá, že už se stačila rozkoukat, nelze ale ignorovat, že právě to ji vedlo ke zmíněnému stažení se do známého světa.

„Posmutnělé povzdechy zde vyrovnává roztouženost, lítost je vyvažována smířením.“

Palermo obývají docela malý výsek (hudebního) vesmíru, pohybují se v něm ale s náramnou jistotou. Posmutnělé povzdechy zde vyrovnává roztouženost, lítost je vyvažována smířením, celkové tlumenosti pak na kráse přidává vypracovaná stavba skladeb. Ta umlčuje též obavy z určité poraženecké nálady desky, která není ani tak loserovská jako jednoduše klidná. Jako kdyby Palermo svůj vcelku vyjasněný pohled na svět artikulovali přes vábivý opar, který ještě posiluje celkovou vláčnost nahrávky, která takto demonstruje, jak moc záleží na každém tónu.

Psal-li jsem o náladě jakési zabydlenosti, pak ta jako by vystihovala nutnost udělat si nejprve pořádek ve vlastním hnízdě a až poté se rozletět a křičet do světa silná slova. Těžko říct, zda se jich od Palerma v budoucnosti dočkáme, na „Still Life“ ale znějí, jako kdyby se osmělovali a chystali k něčemu většímu. A skutečnost, že album končí slovy „bojím se, neb jsem nerozhodný“, se možná ukáže jen jako matoucí trik, nikoliv trvalá diagnóza jejich hudby. Bylo by to namístě, protože celá finální skladba „Clean Shield“ klame – vždyť psychedelický nástup, jaký nabídne, by původně taky nikdo nečekal. Přes veškerou nesmělost je totiž z Palerma cítit také to, jak vědomi si jsou svých schopností.