Palahniuk | Rest in Haste

Dva z jednoho města i jednoho studia
2014 | 2013
Damage Done Records | vlastní náklad
7'' EP (4 skladby) | 7'' SP (2 skladby)
emo punk | stoner rock
http://bandzone.cz/palahniuk | http://restinhaste.bandcamp.com/

Pokud dokáže něco spojit dva malé černé vinylové kotouče, může to být nejen zcela obvyklý faktor, že oba byly realizovány v přízemí české tvrdé hudby, ale taktéž skutečnost, že oba nahrál Dan Šatra v loňském roce ve svém vlastním studiu Stereo Mysterio.

Palahniuk

Pražští Palahniuk připravili sedmipalcový singl, který v rámci netradičních postupů vybavili čtyřmi kartami s ilustracemi. Na zadní straně každé z nich se nacházejí zdařilé texty v češtině i angličtině, jejichž myšlenkový náboj stojí kdesi mezi poetičností a kritičností. Čímž je také zhruba naznačeno, kam tito přemýšliví pánové míří a co vůbec lze od nich očekávat.

Nepatrně zamlžený, ale přesto solidní zvuk tvoří dobrý podklad pro muziku, které oni samotní říkají emo punk. Značí to převážně rychle rozjeté, ale zároveň i určitou naléhavostí disponující popěvky, jež zřejmě vycházejí z často svázaných mantinelů hardcorepunkové subkultury, ale v tomto případě jsou vedeny méně ortodoxním směrem, zároveň však výrazně vzdáleným vesnickým formám žánru. Stoupenci klasického punku si asi moc nepošmáknou, pokud si však některý pamětník vybaví něco v duchu svižnějších písní někdejších Clean Slate, může být na stopě.

Přestože obsažené položky postupují vcelku očekávatelným směrem, kromě obstojné melodičnosti, přiměřené útočnosti nebo tempové proměnlivosti v nich mohou potěšit drobné zpestřující momenty, přítomné hlavně v jemnějšími pasážemi protkaném „Probuzení“. Víceméně všechny písně však jsou schopné fungovat coby důkaz trvalé životaschopnosti podzemní sféry.

„Zkrátka dobrá muzika, která jen prozatím nestačila prokouknout.“

Rest in Haste

Pražští Rest in Haste (foto) produkují stoner rock, tedy punkově zašpiněný hard rock, jaký na české scéně hraje asi vícero kapel, ale jen minimum z nich o sobě dává natolik zřetelně vědět jako Saade či The Pooh. Sedmipalcový singl jejich možných následovatelů zdobí nejen oboustranný líbivě kreslený obal, ale také dvojice písní, které naplňují veškerá žánrová očekávání.

Decentně řezavé kytarové motivy, poznamenané příznaky grungerockové neučesanosti. Nenápadná chytlavost, jež není ani trochu vlezlá, přesto však jakžtakž pronikavá. Amatérsky znějící produkce, která možná lehce zamezuje razantnějšímu vyniknutí písní, ale současně nebrání jejich příjemnému vstřebání. Interpretační průměrnost, jež však přechází v dojem čehosi uvěřitelného a sympatického. Zkrátka dobrá muzika, která jen prozatím nestačila prokouknout.

Zatímco lícová strana nazvaná „Liquor Side“ nabízí spíše přímočařeji a tedy více písničkově znějící „No One Regifts Liquor“, rubová strana označená jako „Burn out Side“ předkládá riffově výraznější skladbu „Burn out Desert Fuel“. Nechybí v ní ani jakási chaoticky psychedelická mezihra, která ale šestačtyřicet let poté, co něco takového mnohem lépe a ve větším měřítku prezentovali Olympic či The Matadors, zní poněkud usedle, nepřekvapivě a nevzrušivě.