Pain of Salvation (III.): Copak tu ze mě zbude?

Zbytek dne měl již proběhnout spíše odpočinkově. V plánu na závěr dne bylo přátelské posezení na verandě rodinného domku uprostřed lesa společně s manželkou Johannou Iggsten a mladším synem Nymgem (vloni v létě přibyl do rodiny i třetí syn), obdivování přírody, květinek šeříkových keřů, které Daniel sám zasadil kolem domu, když kvůli krachu distribuční společnosti SPV musel v létě 2009 přerušit práci na „Road Salt“.

Musíme vyzvednout mého syna Sandriana ze školky. Je hned naproti. Pak pojedeme domů. Má manželka Johanna upekla výborný koláč. Cestou ti ukážu snad nejsevernější bukový les na světě anebo přinejmenším ve Švédsku. Uvidíš, kudy jsem jezdil na kole s otcem, automobilovým novinářem, do města a kde jsme zastavovali na zmrzlinu, i místo, kde se nachází zřícenina, kde se pořizovaly fotky k bookletu „Scarsick“… Pojedeme také silnicí, kde jsou na asfaltu vidět stopy z nelegálních závodů na motorkách. Je to místo pro nouzové přistávání letadel. Tady jsme točili hodně záběrů k show „Be“. Zde jsem právě jel rychlostí 250 km/h pro videoklip k „Dea Pecuniae“. V jedné ruce jsem držel kameru. Byl jsem totálně paralyzován. Hodně adrenalinový zážitek!

Sandrian miluje Kiss, takže si je teď v autě budeme muset pustit. Já už nedokážu poslouchat alba Kiss z osmdesátých let, která jsem měl rád jako dítě. Písně jsou velkolepé, ale zvuk je otřesný. Ale pamatuji si, že zrovna v době, kdy jsme nahráli naše druhé album „One Hour by the Concrete Lake“, oni vydali „Psycho Circus“. Byl jsem fascinován, jak přišli s něčím novým a originálním. Pak jsem si poslechl jejich rané desky a pochopil jsem, že se vlastně vrátili k tomu, jak hudbu dělali dříve. Takže to vlastně bylo retro.

Byla to zrovna doba, kdy se začal nejasně rodit právě tento můj ideál soundu, ke kterému jsem se konečně dopracoval na „Road Salt“. Jenže, jak jsme se již bavili, bylo těžké toho dosáhnout ve studiu, protože všichni zvukaři a producenti mají svou ustrnulou představu o dobrém zvuku. Musím uznat, že dnes už se to lepší.
Tak co? Máš ještě nějaké otázky nebo už toho pro dnešek necháme?

Od počátku jsi hrál vlastní hudbu a zpíval vlastní texty. Je pak pro tebe těžké vžít se do hudby jiných projektů a prezentovat cizí ideje?
Záleží na tom, jak vzdálené jsou mému vlastnímu myšlení. Je to nový pohled zvenku. Očekává se od tebe, abys pronikl do uzavřeného celku. Když nahráváš vlastní hudbu, sleduješ určitý tok, kterému rozumíš. Když do něčeho vstupuješ zvenku, potřebuješ nejdřív najít způsob, jak to celé uchopit. Pro ostatní v kapele je to věc, která se vyvíjela logicky a chronologicky. Pro mě je to tak, že najednou před sebou mám množství materiálu, který mám strávit. Nicméně je to dobrá zkušenost. Musím si pak k hudbě vytvořit jiný vztah, odlišný od toho, když ji sám píšu. Ale je to svým způsobem dovolená.
Je to snadnější než role, kterou mám v PoS. Vyjít na pódium a odzpívat jedinou píseň PoS si často žádá víc energie, než odehrát celý set s Transatlantic se všemi nástroji a zpěvem. Do cizí hudby jednoduše nevkládáš stejnou energii.

„Na druhé straně finální produkt všech projektů, se kterými nahrávám, je pro mě vždy zklamáním.“

Samozřejmě, když hraješ tříapůlhodinové vystoupení, jsi pak strašně unavený, ale po několika hodinách spánku jsi OK. Ovšem s PoS mě i pouhé tři skladby tak vyždímají, že další den stále cítím, že jsem měl koncert. Je to všechno právě hodně odlišné v mentální rovině.
Na druhé straně finální produkt všech projektů, se kterými nahrávám, je pro mě vždy zklamáním. Protože první, co slyšíš, jsou demonahrávky, které mají obvykle mnohem zajímavější sound, kdy ještě není všechno podřízeno progmetalovým směrnicím. Bicí stále ještě zní jako bicí, kytary jsou trochu více midi a ne tak nablýskané, a vokály jsou silnější. Pak je to zajímavé. A najednou máš před sebou konečnou podobu nahrávky, která zní jako všechno ostatní. To mě vždycky sráží. Nejspíš je to také důvod, proč jsem popostrčil PoS ještě více k tomuto demo soundu. Řekl bych, že z velké části je to právě reakce proti zbytku hudebního průmyslu.

Je pro tebe obtížné ztotožnit se s Transatlantic? Mám na mysli především s náboženským podtextem písní.
S Transatlantic potřebuji vždy najít svou cestu. Neal má některé texty opravdu hodně náboženské. V těchto pasážích potřebuji jakoby vystoupit ze sebe, vystoupit z textu, abych byl schopen podat dobrý výkon. Je to opak toho, co prožívám, když zpívám s PoS, kde každé slovo prožívám na sto procent. Nehledě na to, je hezké proniknout do cizí hudby. Všechno je jiné.
Když hraji s Transatlantic, Roineho hra na kytaru je zcela odlišná od mé a zpravidla se ode mě očekává, abych hrál stejným způsobem jako on. Roine [Stolt z Flower Kings – pozn. aut.] hraje hodně akordy na první až druhou strunu. Musím tedy zaprvé pochopit cizí způsob hry, protože je hodně vzdálený mému. K tomu Neal skládá kytarové party na piánu, což si žádá hodně podivný prstoklad.

Natočil jsi tři desky s Flower Kings. V první polovině této dekády jsi také dokonce chvíli byl jejich řadovým členem. Proč jsi s nimi nezůstal?
Odešel jsem od nich, když jsme měli jet do Států. Už dříve jsme se dohodli, že pokud začnou používat princip hlasování jako donucovací prostředek, nepůjde to. Ale jednou jsme se do této situace dostali. To byl konec formace. Nemohl jsem být s nimi v USA. Měl jsem své plány. Oni se zas na americký trh hodně zaměřovali.
Jinak z hudebního hlediska to bylo hodně podobné jako s Transatlantic – mám na mysli strukturu skladeb, jejich zvukovou paletu a zálibu v dlouhých skladbách. Přitom se sóla hrála opět hlavně na první až třetí strunu.

„‚Misty Mountain Hop‘ je pro mě snad jedna z nejnenáviděnějších písní, které jsem kdy slyšel. V některých pasážích jsem měl pocit, že škodím písni a ona škodí mně.“

S Mikem Portnoyem jsi zas pracoval v rámci projektu Hammer of the Gods…
Portnoy dal dohromady cover band Led Zeppelin a chtěl po mně, abych v něm zpíval. Mnohokrát jsem se snažil vycouvat. Říkal jsem mu: „Cokoliv jiného, jenom ne Led Zeppelin. Vždyť jsem je pořádně ani neslyšel – snad jen půlku ‚Stairway to Heaven‘ – to je vše. Opravdu bys měl sehnat někoho jiného.” Jenže on nechtěl nikoho jiného. Nakonec mě přesvědčil. Jsem za to rád, protože to byla skutečně zajímavá zkušenost. Když jsem poslouchal „Stairway to Heaven”, pochopil jsem, proč je to jejich největší skladba. Z hlediska kompozice je skutečně mnohem lepší než většina jejich materiálu, a to měli spoustu pěkných skladeb.
Neměli jsme čas hrát všechno. Měli jsme pouhé dvě zkoušky. Museli jsme vystřihnout tři z mých oblíbených písní. A samozřejmě nechali tam písně, které jsem nenáviděl. „Misty Mountain Hop” je pro mě snad jedna z nejnenáviděnějších písní, které jsem kdy slyšel. V některých pasážích jsem měl pocit, že škodím písni a ona škodí mně. Nesnášel jsem způsob, jak jsem ji měl zpívat. „Daze and Confused“ jsem také nesnášel. „I’m Gonna Crawl“, která je podle mě jedna z nejlepších písní, byla brzy odstraněna ze setlistu a pro mě to byla velká ztráta. Vyhodili i „Ten Years Gone” a „The Rain Song”, které jsou také moc pěkné – celkově ty jemnější a neobvyklejší skladby.
To byly mimochodem jediné koncerty, během kterých jsem zpíval s rozepnutou košilí. Připadal jsem si tak hloupě a nepřirozeně!

Dostal jsi roli ve fantastických konceptech Ayreon „0101100“ a Daniela Liveraniho „Genius“. Co tě na nich lákalo?
Lhal bych, kdybych řekl, že to byla hudba. S „Genius” šlo především o to, že to bylo poprvé, co mě někdo pozval k účasti na projektu, na kterém se podílelo mnoho různých muzikantů. Polichotilo mi to. A když už jednou jsem do toho šel, bylo hloupé odmítnout účast na druhé a třetí části.
S Ayreon…. Tolik lidí mě o to žádalo. Když se na mě Arjen Lucassen obrátil poprvé, odmítnul jsem, protože jsem pracoval na jiném materiálu. Ale pak mi volal znovu, že má problém, který nemůže vyřešit. Potřeboval někoho, kdo by mu nazpíval zbývající role na albu. Říkal, že za mnou přijede a natočíme všechno během jednoho dne. Tak jsem souhlasil. Slyšel jsem už předtím, že si mě hodně váží jako zpěváka. Slyšel jsem dokonce větu, že by mě rád slyšel zpívat na albu Ayreon. Bylo to tedy něco, co se ode mě očekávalo, že udělám.

V roce 2004 vyšla neurotická deska „Ink Compatible” od Spastic Ink, na které jsi hostoval jako zpěvák. Čím tě kapela zaujala?
Byla to legrace. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě na střední škole zašel do obchodu s deskami a slyšel jsem Watchtower. Bylo to tak šílené! Stalo se mi dvakrát v životě, že jsem slyšel něco, čemu jsem okamžitě neporozuměl. Poprvé to byli právě Watchtower. Podruhé Meshuggah. Musíš si je znovu poslechnout, abys mohla dospět k nějakému závěru o nich, což zpravidla opravdu není můj případ. Přišlo mi legrační, že zrovna jeden z chlápků z Watchtower [kytarista Ron Jarzombek – pozn. aut.] se pak na mě obrátil a požádal mě, abych se k Spastic Ink připojil. To byl důvod, proč jsem souhlasil.

Před dvěma lety jsi hostoval také na desce „No Ones Words” izraelského projektu Ephrat.
Bylo to opět o tom, že vnímám jako výzvu přijmout každou hudbu, na které je mi nabídnuto pracovat a najít svůj způsob vyjadřování, pokusit se udělat danou píseň nejzajímavější na desce, přidat jí speciální třpyt.
Chtěl jsem původně zpívat jinou píseň, jenže tu nakonec dostala zpěvačka z Paatos Petronella Nettermalm.

„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že se nechám fotit s runami. Přijde mi to hodně power a folkmetalové.“

Co byl vůbec zač projekt Crypt of Kerberos, kde hrál také [dnes již bývalý – pozn. aut.] kytarista PoS Johan Hallgren?
Tam jsem jen chvíli vypomáhal s vokály. Právě tehdy jsem potkal Johana. Požádal mě o to jiný kamarád, Peter Pettersson, který hrál také v kapele Arkona, takové pomalé, goticko-elektronické formaci. Hráli původně death metal, ale začali se přeorientovávat k melodičtějšímu progmetalovému stylu. Tak chtěl, abych nazpíval několik demo nahrávek. Pracoval jsem tedy chvíli také s nimi. A Johan byl druhým kytaristou v kapele.

Zastavíme u toho starého stromu (I.). Před albem „Entropia” jsme měli demo „Hereafter” a fotku, která je na obálce, jsme pořídili právě zde. Strom je teď mrtvý, ale tehdy byl ještě živý… Je tak dominantní a lidé, kteří projíždějí, si jej přesto nevšímají.
Tam za zatáčkou je kámen, na kterém jsou vytesány nápisy v runách (II.). Když jsem chodil do školy, jeli jsme s mojí třídou přes léto na tábor, kde jsme se měli věnovat psaní. Byli tam studenti z různých zemí a dostali jsme za úkol na příští rok připravit snímek o našem rodném městě. Spolužačka mě požádala, ať něco natočíme. Souhlasil jsem s tím, že musíme udělat něco odlišného. S kytaristou, který později hrál na prvním albu PoS, jsme se převlékli do kožených hadrů a předváděli se jako divocí Vikingové.
Pak jsme někde natáčeli místo, kde se skladují přepravní kontejnery – temnou stránku Švédska. Nebyla to ta klasická pěkná prezentace města, ale hromada šíleností. Víš, nikdy jsem si nemyslel, že se nechám fotit s runami. Přijde mi to hodně power a folkmetalové.
Stejně Vikingové přišli z území dnešního Německa. A je hodně důkazů, že vikinská společnost byla matriarchální. Moc měly ve svých rukou ženy. Muži se spíše starali o svůj vzhled – své dlouhé vlasy a vousy. Nebyli to žádní velcí dobyvatelé cizích zemí.

Už jsme doma. Jsou tu nádherné západy slunce. Pěkné je, že na této straně domu nevidíš civilizaci. Z pohledu mizantropa je to úžasná věc. Občas tu můžeš sedět a předstírat, že nic jiného na světě neexistuje.

To jsem s tebou právě také chtěla probrat. Před lety jsi hodně řešil společnost. Teď se víc uzavíráš do sebe. Kdybych soudila podle sebe, která se s postupujícím věkem také stávám stále větším misantropem – a to jsem kdysi v dospívání měla spíše levicové ideály a snila jsem o společnosti postavené na principech kibuců a hipísáckých komun. Chci říct, že soudím, že tě společnost podobně zklamala.
Tak to ses musela naprosto ztotožnit se skladbou „Gone“…
Paradoxem je, že misantrop je vždy člověk, který nejvíc kritizuje společnost, ale kdyby šlo do tuhého, bude poslední, který se lidstva zřekne. Sám se v mnohých ohledech také považuji za misantropa. Řekl bych, že jsem zklamán společností a lidmi, protože jsem toho od nich čekal víc. Jiní lidé toho čekají méně, a jak se zdá, svět se jim líbí víc než mně. Celý život se zříkám lidstva, ale i tak bych pro něj udělal to nejlepší, čeho jsem schopen, protože nějakým způsobem v lidi pořád věřím. Myslím si, že bychom dokázali být mnohem lepší, než jsme.

Přečtěte si též první a druhý díl rozhovoru.