Pain of Salvation (II.): Šel jsem tou cestou tolik let

S Danielem Gildenlövem, leaderem Pain of Salvation, jsme v polovině června 2010 strávili den v jeho rodném městě Eskilstuna a okolí. Daniel nám umožnil nahlédnutí do jeho studia i soukromí a ukázal místa, která jsou spojena s významnými událostmi v jeho životě.

Chuť experimentovat napříč žánry a stále se vyvíjet, pronikat do nových dimenzí a projevovat odvahu demytizovat svou dřívější image – čím je vlastně dáno, že se každé dílo Pain of Salvation jeví jako svědectví nové roviny vnímání světa? K odpovědi na tuto otázku měl podprahově mířit rozhovor se skladatelem, frontmanem a kytaristou Danielem Gildenlöwem.

Druhá část povídání se odehrávala již v místech, kde muzikant tvoří – zkušebně i osobní pracovně (I.). Daniel vyprávěl třeba o svých tvůrčích postupech – od procesu skládání a nahrávání až po pořizování promo fotek a videoklipů. Navázali jsme též na téma vysokoškolských studií a současně i na neuvěřitelný záběr jeho mimohudebních zájmů. Nakonec jsme nevynechali ani jeho jednoroční zkušenost z praxe učitele hudební výchovy.

Takže – kde jsme teď?
V této budově se nachází zkušebny místních muzikantů (II.). Už víckrát jsme se tu stěhovali, ale současná místnost se mi líbí nejvíc, protože jsou zde velká okna a já mám rád světlo.
Vlastně je to současně i naše nahrávací studio. Vznikly tam skladby pro obě části „Road Salt“ a tentokrát jsme také poprvé sami nahrávali bicí. Dlouho jsme setrvávali v tom, že jsme desky dodělávali vždy někde jinde. Pak jsem byl strašně otrávený názory všech lidí kolem. Vždycky si to vyžádalo určitý kompromis.
Třeba u „Kingdom of Loss” ze „Scarsick” byly klávesy původně hodně hlasité. Zněly jako na analogové nahrávce. Byl jsem dotlačen k tomu, abych je stáhnul. Teď jsem s výsledkem hodně nespokojený. Rozdíl je dost velký. Také bicí zpravidla ve studiu získají specifický, přeprodukovaný zvuk.
Živě si představuji, co by mi na „Road Salt“ právě ve studiu řekli: „Potřebuješ nižší konce… Kytary nemohou být tak midi… Vokály jsou moc silné, musíš ztišit sólo…. Všechno, co vyčnívá, se musí ořezat...“
K rozhodnutí nahrávat ve zkušebně mě přivedla i další skutečnost. Obvykle když začneš pracovat na albu, činíš důležité kroky. Pak máš touhu se materiál naučit hrát. Natočíš demo a to je hrozně kreativní. Když pak jdeš do studia, už netvoříš něco nového, ale opakuješ něco, co už vzniklo. Tak jsem si řekl, proč nenatočit dema a neučinit z toho album? Můžeme natáčet po celou dobu. Můžeme natáčet ještě předtím, než budeme vědět, jaký bude příběh dané písně, a zachytit magické okamžiky, kdy vzniká něco nového.
Tady jsme také dělali poslední dva videoklipy.

„Linoleum“ a „Where It Hurts”...
Natáčeli jsme je v jednom zápřahu po sobě – šestadvacet hodin! Bylo to peklo. Nejdříve jsem ležel sedm hodin úplně nahý na podlaze. Místnost byla pokrytá papíry, držel jsem v rukou srdce soba a schovával se před kamerami a všemi těmi muži kolem. A naproti mně ležela úplně nahá mladá dívka. Oba dva jsme byli postříkaní umělou krví. Byla to hodně surrealistická situace i drsná zkušenost! Byla to ale také jedna z těch věcí, které se ti přihodí jen jednou v životě, a víš, že se opakovat nebudou.
Někde jsem četl, že důvod, proč když stárneme, máme pocit, že čas plyne rychleji, je ten, že už nemáme tolik nových zážitků, jako když jsme děti. Máme vektorovou paměť, do které se ukládá jen to nové. Z toho plyne, že potřebujeme nové zážitky, abychom nezačali stagnovat a náš život neutekl moc rychle. Tedy ne nutně bizarní zážitky...
Ale k tomu natáčení. Jakmile jsme skončili s „Where It Hurts“ (YouTube), dali jsme si jen kousek pizzy a začali natáčet video k „Linoleum”. Skončili jsme až někdy v deset nebo jedenáct ráno. Celou noc jsem poskakoval jak šílenec. Pak už jsem i krvácel. Přišel jsem o nehty na rukou. Celý jsem se třásl. Normálně nepiji kafe, ale ráno jsme ani neměli nic jiného po ruce. Nemohl jsem stát na nohou. Byl to opravdu extrémní zážitek. Zajímavý byl však v tom, že jsem se dostal do bodu, kdy jsem přestal přemýšlet.

Ano, hodně buddhistický zážitek. Nicméně důležitý je pozoruhodný výsledek – jako třeba v případě promo fotek k „Road Salt“.
To jsme zas odjeli na sever Švédska s fotografem Larsem Ardarvem. Měl stejný výchozí bod jako já na albu. Dva dny jsem byl v ledové vodě, šplhal na skály, spaloval různé věci v obrovském ohni. Seděl jsem nahý v okně. Udělali jsme všechno, co nás napadlo. Tyto dva dny ve svém životě skutečně miluji, i když to byl opět hodně bolestivý zážitek – hlavně, když jsem byl ve vodě, která měla tak šest stupňů a plavaly v ní různé malé potvůrky a do toho sněžilo.
Nicméně pokaždé když řekl, že by z něčeho mohla vzniknout pěkná fotka, tak jsem do toho šel. Přitom za normálních okolností jsem nikdy nevlezl do vody, která má méně než devatenáct stupňů, nebo nevěděl, co v ní žije. Nikdy bych nevlezl do bahna. Mám z toho fobii. A stejně jsem to všechno zvládnul v rámci dvou dnů udělat.
Bylo to opravdu to samé jako s videoklipy. Přišli režisér, kameramani a zeptali se mě: „Jak by ses cítil, kdybys měl sahat na hmyz a na vnitřnosti?” – „No, ne moc dobře. Proč?“ – „To je jedno. A co nahota?” – „Ehmmm, zase, proč? No, stejně víte, že na vaše nápady neřeknu ne, tak to pojďme prostě natočit.“

Vypadá to, že rád prožíváš dramata skrze své texty, hudbu, videoklipy… Jenže stejně víš, že to dříve či pozdě skončí, a že se vrátíš ke svému normálnímu životu.
Myslím si, že je to dobrá kombinace. Být v hudebním průmyslu, který je sám o sobě hodně divoký, s sebou nese nebezpečí, že sám sebe ztratíš. Takže mi přijde důležité mít rovnováhu v podobě „normální reality“. A naopak všechno to, co prožíváš kolem natáčení klipů, a všeho, co tvoříš, tě vždycky nějakým způsobem nakopne. Je to takovým odpočinkem od reality.
A naopak – podle toho, jak trávíš většinu svého času… Málem jsem řekl, že jsem hodně střízlivý člověk v každodenním životě, ale obávám se, že kdo se mnou stráví víc času, si těžko může myslet, že jsem zvlášť přízemní. Nicméně si myslím, že všichni v kapele stojíme pevně nohama na zemi.
Pojď, ukážu ti také malou místnůstku, kde trávím hodně času, skládám a nahrávám své vokály (III.). Hned po ránu, jak přijdu, si zapálím další voňavé tyčinky…

Máš tu noty skladeb od The Beatles!
Ano, nad nimi poslední dobou také dost medituji. Takže se tak chvíli připravuji a pak se pustím do toho, na čem zrovna pracuji – ať už skládám, stříhám nebo nahrávám vokály. Někdy se při zpívání svléknu do naha, už proto, abych slyšel, jestli můj hlas zní jinak.

Co kytary? Prodáváš je a kupuješ si nové nebo je všechny sbíráš?
Prodal jsem jich snad jenom pět. Podívej se, toto je Fender (IV.), na který jsem hrál v oné soutěži, když mi bylo patnáct. Jeden novinář z města mě od té doby každý rok žádá, abych mu ji prodal. Ale já to nikdy neudělám. Ty kytary jsou součástí mého životního příběhu i historie PoS.

Umíš hrát na spoustu nástrojů. Přitom jsi údajně měl jen krátce učitele kytary. To jsi opravdu samouk na všechny nástroje?
Ano. Měl jsem učitele jen na akustickou kytaru. Ale to je snadné. Všechno jsou jen noty. Můžeš zvládnout všechno sama. Stačí chtít.

„Psal jsem práci o řešení mezinárodních konfliktů. Pak jsem studoval také jadernou fyziku. Potom ještě angličtinu, gender studies, etiku…“

Z vlastní zkušenosti o tom nejsem přesvědčena…
OK, možná to příliš zjednodušuji. Už nad tím nepřemýšlím… Hraji na piáno, na bicí, na všechny strunné nástroje, které tady vidíš: tedy na buzuki, mandolu, loutnu a balalajku – tu mám doma. Ještě by se mi líbilo zkusit trumpetu a flétnu.

Co smyčcové nástroje?
Nikdy jsem je nezkoušel. Přijde mi těžké se na ně naučit hrát. Většina lidí, kteří chodí na hodiny od raného dětství, je zvládá tak, abys je mohla poslouchat, až když jim je přes dvacet. Tolik let jejich hra zní strašně!
Myslím si, že bych neměl tolik energie a strpení. Ale všechny ostatní nástroje mi přišly snadné. Pamatuji si, že když jsem hrál na elektrickou kytaru ve škole a měl problém něco zahrát, tak jsem toho nechal, necvičil jsem a za týden jsem to z ničeho nic hravě zvládnul. Je to asi dobře, protože jsem od přírody líný tvor.
Je to pro mě obrovská výhoda, protože i když se některý materiál hraje těžce, nemám tím pádem problém soustředit se ne na to, abych dané party vůbec zahrál, ale na způsob, jak to udělat.

Mimochodem, kde jsi studoval a co všechno? Vím, že máš ve svém životopise více vysokoškolských oborů.
Když jsem začal studovat hudbu, odešel jsem do Västerås, což je asi 70 kilometrů odsud. Ale nebyla to hudební akademie. Přeskakoval jsem během studií mezi všemožnými obory podle toho, co mě zrovna zajímalo. Po základce jsem studoval hudbu. Pak jsem šel na tvůrčí psaní, estetiku, industriální design, vývoj výrobku…
Psal jsem práci o řešení mezinárodních konfliktů. Pak jsem studoval také jadernou fyziku. Potom ještě angličtinu, gender studies, etiku… Pěkně dlouhý seznam. Chtěl bych vidět zaměstnání, kde někdo bude toto všechno požadovat. Stále na takovou pracovní nabídku čekám.

Zato patříš k nejrespektovanějším osobnostem na progresivní scéně. V podstatě tvá kapela je jedna z těch, které zosobňují pojem progresivní. Projevuješ odvahu, jaká chybí i Dream Theater. Mike Portnoy mi třeba jednou v rozhovoru řekl, že se cítí hrozně svazován očekáváním fanoušků a proto se potřebuje realizovat v dalších projektech.
Pokud chceš tvořit něco skutečně nového, nemůžeš brát ohledy na to, co očekávají lidé. Pokud máš pocit, že tě omezují tví fanoušci, pak něco není v pořádku. Osobně po každém albu cítím potřebu odpoutat se od formy, kterou jsem už jednou rozpracoval. A nesnáším, když ode mě lidé očekávají něco specifického. Chci se dál vyvíjet. Představ si, kdyby The Beatles uvažovali stejným způsobem. Myslím si, že všichni by od nich očekávali, že stvoří další „She Loves You”.
Pak bychom přišli o alba jako „Revolver” a „Abbey Road” – jedny z nejlepších desek, které vůbec kdy spatřily světlo světa. A to vznikly jen proto, že The Beatles měli odvahu projít totální proměnou. Nevěřím tomu, že se nemůžeš změnit jen kvůli očekávání lidí. Veškerá omezení jsou jen ve tvé hlavě.

„Mně se právě na Queen, Zappovi nebo The Beatles líbí to, že na jedné straně dokážou být hodně vážní, ale na druhé jsou schopni spojit hluboké myšlenky s docela pošetilými nápady.“

Jak zpíváš, svoboda je stavem vědomí.
Ano, jednoznačně. Ale je hodně těžké toho stavu dosáhnout.

O tvých fanoušcích jsem si třeba myslela, že jsou hodně otevření ke všemu novému. Po posledních deskách jsem ale zjistila, že to není tak úplně pravda.
Ano, také jsem překvapený. Už jsem si i říkal, „když jste to přežili od alba ‚Entropia‘ až po ‚Scarsick‘, jak můžete být tak úzkoprsí?“ Většinou jsou to ale posluchači, kteří jsou vysazení na jedno konkrétní album nebo jsou ve skutečnosti fanoušky jiné kapely, třeba zrovna Dream Theater, a jen na nás narazili během společného turné s nimi. A pak slyšeli novinku a řekli si: „To přece není prog metal!“
Vždycky budou i takoví posluchači, ale myslím si, že oproti jiným kapelám se těšíme hodně vnímavému a nepředpojatému publiku. Je také hodně nehomogenní. Na naše koncerty chodí progrockeři, metalisti, politicky levicově orientovaní lidé…

Lidé si často vnímají progresivní hudbu jako novodobou vážnou hudbu. A když si vezmu třeba Emerson, Lake & Palmer, kteří byli inspirováni Musorgským nebo Prokofjevem, tak by to i znělo věrohodně. Na druhé straně je řada progrockových kapel, které nejsou v ničem progresivní a avantgardní, spíše pracují s postupy, které se změnily v klišé žánrů. A nakonec když už jsme u pojmu vážná, třeba Mozart dokázal být pěkně zábavný...
Většinou, snad až na jeho „Requiem“...
Je to jeden z problémů progresivní hudby, že jak muzikanti, tak i posluchači mají sklony se brát příliš vážně. Nedovoluji si uchopit celé spektrum emocí a myšlenek. Mně se právě na Queen, Zappovi nebo The Beatles líbí to, že na jedné straně dokážou být hodně vážní, ale na druhé jsou schopni spojit hluboké myšlenky s docela pošetilými nápady. A podle mě hudba potřebuje oba tyto světy, aby mohlo vzniknout něco skutečně zajímavého.
Mimochodem, viděl jsem Formanův film „Amadeus“ snad víc než desetkrát. Moc pěkný film, i když je v něm hodně nepravdivých událostí. Pokaždé je co v něm objevovat.

Máš rád Formanovy filmy?
To ano. Ale důvod byl zrovna jiný. Učil jsem jeden rok na základní škole – děti od jedenácti do patnácti let. Zrovna měli ten film v učebním plánu, tak jsem se na něj díval s každou třídou. Byla to legrace, i když mě práce dost vyčerpávala. Učitelé by si rozhodně zasloužili vyšší platy.
Vzpomínám si ale třeba na třídu, která byla považována za hodně špatnou, a já jsem zrovna s nimi skvěle vycházel a těšil jsem se nejvíc právě na ni. Je to hodně o dynamice vyučování, o tom prožívat spolu něco hezkého – a zajistit pro to podmínky bývá zpravidla energeticky dost náročné.

Přečtěte si též první a třetí díl rozhovoru.