Pain of Salvation (I).: Podívej se na svět, jak jej vidím já

Specifické postavení PoS nedovoluje označit švédskou formaci za vyloženě udávající směr na rockové scéně. Co se v jejich případě děje, je spíše určité předjímání kulturního vývoje kolektivního vědomí, a to jak vzhledem k uchopení závažných „jizev společnosti“ a uvědomění si traumat jedince, tak i ve způsobu uměleckého vyjadřování, respektive objevování adekvátních forem k vyslovení idejí a postřehů, ke kterým lidská většina zpravidla dospívá s určitým zpožděním.

V podstatě bychom v případě PoS mohli bez ostychu tvrdit, že se kapele daří naplňovat nepochybně nejzásadnější úlohy umění – respektive kritérium, na jehož základě lze nejjednoznačněji oddělit pojmy umělec a interpret, případně pouhý produkt zábavního průmyslu.

Každé setkání s lidmi podobného kalibru bývá nesmírně inspirující. Po skončení už předloňského ročníku festivalu Sweden Rock jsem proto odjela na návštěvu za známými do Stockholmu, odkud mě dělilo již jen necelých sto kilometrů od Eskilstuny, místa zrodu Pain of Salvation. Na vlakovém nádraží čekal leader kapely Daniel Gildenlöw (I.). Povídání se odvíjelo původně neformálně, až jsme dospěli k prazačátkům PoS.

Ahoj, rád tě vidím! Jaký byl Sweden Rock?

Jako obvykle úžasný! Škoda jen, že od roku 2008 jste na tomto festivalu ani jednou nehráli.
Také mě to mrzí. Řekl bych, že pořadatelé si potrpí na starší kapely – a hlavně na reuniony. Navíc víš, jak to chodí, nikdo není ve své zemi prorokem.

Poznávají tě vůbec lidé na ulici?
Do té doby, než jsme se zúčastnili Melodifestivalen [hudební soutěž, jejíž vítěz reprezentuje Švédsko v Eurovizi], jsme tady opravdu moc populární nebyli.

Ty máš české auto!
Ano, uvědomil jsem si, že jsem nastoupil zrovna do škodovky (II.), až když jsem jel do města, abych tě vyzvednul.
Přemýšlel jsem nad tím, co bych ti mohl ukázat ve svém rodném městě. Říkal jsem si, že bychom mohli začít posezením v mé oblíbené restauraci Jernberghska. Často tam chodíme, když se vracíme z vystoupení a turné. Navíc se nachází v nejstarší části města. Všechny domy jsou tam staré stovky let.

„První skutečné vystoupení jsme měli hned se slušnou návštěvností asi tisíce diváků.“

Skvěle! Předevčírem jsem zrovna byla ve skanzenu ve Stockholmu, takže to bude tematicky navazovat.
Uvidíš, všechno to tam byly dílny řemeslníků a manufaktury. V této oblasti se lidé hodně věnovali kovářství. Byla snaha domy zachovat v co nejlepším stavu.

Mimochodem, máte tu úžasná muzea. Jsou jiná než naše. Až na Národní muzeum fungují jako by s hlavním úmyslem bavit.
Když jsem byl dítě, muzea byla taková, jaká mají být. Vyvolávala pocit, jako by se v nich ukrývalo nějaké tajemství. Dnes se zdá, že by skutečně měla více bavit. Možná je to ale nakonec dobré pro děti, že se toho takto víc naučí. Kdybys měla čas, mohla bys zajet mimo Stockholm do Tom Tits Experiment. Můžeš tam sama provádět experimenty z oblasti fyziky. A co jsi chtěla vidět v Národním muzeu?

Hlavně části uměleckých sbírek císaře Rudolfa II., které nám Švédové ukradli ke konci Třicetileté války.
Přiznám se, že o tom nic nevím, ale přijmi mou omluvu za švédský lid.
Nechceš mě vyfotit tam u toho starého Saabu (III.)? Je to jedno z mých oblíbených švédských aut. Už téměř nejsou vidět. Můj děda měl takové. V době mého dospívání bylo povoleno od šestnácti nebo dokonce patnácti let jezdit na mopedu nebo přestaveným autem, které jede maximálně třicet kilometrů v hodině. Lidé většinou předělávali právě tato auta.
A tady je sportovní hala, kde jsme odehráli náš první koncert.

Když ti bylo jedenáct let…
Ne, to byl jiný v jednom starém baru na venkově. Ten ti pak také ukážu. Byla to tehdy spíše taková party, na které jsem chtěl udělat dojem na jednu dívku – uvidíš z auta dům, kde žila. V té době jsme měli jen tři skladby, které jsme hráli pořád dokola. A baskytarista je ani nebyl schopen zahrát. První skutečné vystoupení, a to hned se slušnou návštěvnosti asi tisíce diváků, se konalo v této sportovní hale (IV.).
Bylo mi patnáct. V podstatě se jednalo o soutěž. Hráli jsme jen dvě skladby. Obdržel jsem tehdy cenu pro nejlepšího zpěváka. Po soutěži jsme pak už začali hodně hrát živě. V mnohých ohledech to byl pro náš odrazový můstek.
Pamatuji si, jak mi bylo jasné, že budu hodně nervózní. Tak jsem se předem rozhodl, že si během sóla kleknu, ať se aspoň něco děje a nestojíme tam všichni strnule. Když už jsme nastoupili, byli jsme najednou v pohodě.
Samozřejmě následující den jsme chtěli všichni do školy, abychom zjistili, jaké jsou na nás reakce. Ale pak jsme všichni onemocněli. Víš, jaké to je, když z tebe spadne dlouhodobý stres.

„Víš co? Mohl bych dát dohromady Reality Revival. Pak by nás třeba pozvali na Sweden Rock.“

Začal jste tedy vystupovat brzo. Vlastně jsi ani neměl moc času snít o kariéře muzikanta. Rovnou jsi tím začal žít.
Neměl jsem čas nad tím uvažovat. Chtěl jsem mít kapelu. Založil jsem ji, když mi bylo jedenáct a hned jsem začal skládat vlastní hudbu. Když se teď dívám zpět, asi to není úplně nejběžnější věc.
Čas od času jsme hráli předělávky. Vzpomínám si na „Fade to Black” od Metallicy nebo „The Mission” od Queensrÿche. Ale obvykle to byly jenom naše vlastní skladby. Nikdy jsem necítil potřebu hrát cizí hudbu.
Vlastně mé tehdejší skladby měly mnohem hitovější potenciál než hudba PoS. Původně jsem skládal přímočaré rockové skladby, ale pak jsem se začal přeorientovávat k metalu. Vybavuji si jednu hodně ranou písničku, „Lightning in the House”. Měl jsem tedy i skladby s normálnějšími názvy, ale tato byla snad skutečně první s větším množstvím akordů a různými sekcemi. Baskytarista ji právě vůbec nezvládal. Byl jsem tím frustrovaný. Vůbec nechápal, co po něm chci.

Neuvažuješ o tom, že bys vydal CD s výběrem skladeb své první kapely Reality?
Už tolikrát! Jenže je musím nejdřív posbírat. Napsal jsem tehdy tuny skladeb. Už jsem s tím vlastně začal a podařilo se mi dát dohromady stovky svých starých písní. Je neuvěřitelné, že si třeba doma nevzpomenu zalít květiny, ale pamatuji si skladby, které jsem složil, když mi bylo jedenáct let. Horší je, že si většinou vybavím jen na první sloku, refrén, sólo a závěr. Druhá sloka se mi téměř vždycky ztrácí.

Čím si to vysvětluješ?
Samozřejmě se musím vymluvit na to, že uplynula strašně dlouhá doba. Ale nejspíš je to tak, že když skládáš píseň, všechno se ti spustí první slokou, případně refrénem a druhý verš píšeš, abys uzavřela píseň. První je zpravidla vice intuitivní.
Nicméně, jak jsem řekl, začal jsem již dávat materiál dohromady a je to na vice alb. Bude to legrace, pokud je začnu nahrávat. Mohl bych to udělat sám. To půjde rychle. Svého času jsem je každého musel učit. Víš co? Mohl bych dát dohromady Reality Revival. Pak by nás třeba pozvali na Sweden Rock. Pořadatelé festivalu si na comebacky dost potrpí.
Představ si to: „Hej, jsme reunionová kapela, nemohli bychom si, prosím, u vás zahrát? – Samozřejmě! Kolik je vám let? – Téměř čtyřicet. – No, tak dobře. Sice by bylo lepší, kdyby vám bylo přes padesát, jste pořád moc mladí na Sweden Rock, ale budiž…”

„Také jsem býval vegetarián. Asi deset let. Pak jsem přešel opět do tábora zloduchů.“

Proč ses rozhodl svou kapelu přejmenovat?
Jednoduše proto, že když jsem ji pojmenoval Reality, mi bylo jedenáct. A když je ti pak šestnáct, už nechceš, aby měla jméno, které jsi zvolila v jedenácti.
Jsem ale překvapený, když se teď ohlížím nazpět, jak byly některé texty hodnotné. Byl jsem pěkně chytrý kluk! Nebo možná ne tak chytrý jako spíše hloubavý. To se mi ale stává dodnes, že se podívám na texty, které jsem napsal třeba jen před pěti lety a říkám si: „Fakt jsem s tím přišel já? Mmm, docela dobré!“ Nevybavuji si ani okamžik, kdy jsem to napsal. Pak se mi ten text líbí, jako by byl od někoho jiného.
Je také zajímavé, že si vážím materiálu, který jsem napsal v období, když mi bylo jedenáct až šestnáct let a cítím menší spojení s tím, co vznikalo pak až do mých osmnácti, devatenácti let. Nevím, jestli to tak má každý, ale nastává období, kdy děláš věci, které jsou méně upřímné. V určitém věku uvažuješ povrchněji a necháváš se ovlivňovat trendy. U mě se to projevilo tak, že jsem ujížděl víc na metalu a fantasy tématech, řešil jsem konflikt mezi dobrem a zlem způsobem, jaký je spíše typický pro power metal. Ten žánr oplývá zrcadly, pískem, meči a stíny… Což může být pořád dobré, pokud je v tom hloubka a umělec má skutečnou potřebu se vyjadřovat tímto způsobem…
Co si vlastně dáš k jídlu?

Cokoliv, jen ne maso.
Také jsem býval vegetarián. Asi deset let. Pak jsem přešel opět do tábora zloduchů. Každý to má asi jinak. Třeba můj bratr Kristoffer, než se stal vegetariánem, se cítil pořád unavený. Kolikrát přišel na zkoušku a usnul někde v rohu. A pak najednou měl víc energie. Stejné to bylo i s naším klávesistou Frederikem. U mě se to seběhlo přesně naopak. Už mi připadalo, jako bych byl deset let permanentně unavený.
Vím, že tě to nezajímá, ale večer tady dělají nejlepší steak na světě!

Jak to, že jsi zůstal žít na poměrně malém městě, vlastně mimo město? V čem je to pro umělce lepší?
Možná je skutečně lepší žít ve velkém městě, ale já je nemám moc rád. Tedy když už, musel by to být New York nebo něco skutečně velkého. Stockholm je příliš malý. Nakonec vidíš jen negativní stránky života ve velkém městě, ale chybí ty dobré. Mělo by to smysl, kdybych si ve dvě v noci na neděli mohl jít koupit knížku – abych měl pořád všechno po ruce. To by pro mě byla velká výhoda života ve velkoměstě. A takových je jen několik ve světě. Jenže to jsou zas kolem samí vystresovaní a nešťastní lidé. Všude kolem samá šeď, beton a velké domy… To mám stejně všechno v sobě. Takže potřebuji něco, abych získal rovnováhu – třeba slunce.

Ne že byste si ho ve Švédsku moc užívali, když přijde vaše nekonečná zima…
Ale v létě je tu pěkně. A sníh mám také rád – tak aspoň metr. Jaro by mohlo trvat měsíc. Pak se mi líbí, když je v létě 35 stupňů ve stínu. To by mohlo trvat většinu roku. Poté bych bral krátký podzim a opět hrozně dlouhou zimu. To by bylo ideální, ale nemyslím si, že někde na zemi existuje takové podnebí. Na Švédsku mi vlastně nejvíc vadí dlouhý studený a deštivý podzim.

Pak trávíte hodně času doma a máte čas přemítat a tvořit. Asi proto ve Švédsku a v Norsku vzniká tolik výborné hudby. Nám zaberou víc času přátelé…
Asi se skutečně moc nestýkáme… Řekl bych, že lidé ve Skandinávii jsou moc ustaraní. Třeba o sobě nemohu tvrdit, že bych trpěl depresemi, ale jsem ustaraný a pořád nad něčím přemítám. Možná že lidé, kteří mají větší příležitost k sebevyjádření v každodenním životě, necítí tak velkou potřebu analyzovat svůj vnitřní pohled.

„Někdy si říkám, že by nebylo scestné, kdyby na sanitkách stály nápisy typu ‚Peníze, které platíte na daních, zachraňují životy.‘“

Jak se vlastně jakožto umělec vymezuješ uvnitř švédské společnosti? Nakolik se třeba ztotožňuješ s jejími konvencemi?
Jsem si jistý, že každý švédský muzikant se musel na škole cítit jako outsider. To je dobrý začátek – cítit, že jsi jiný než ostatní. Po čase to musíš přijmout. Nemá cenu s tím bojovat. Jsi vržen do světa svých snů a idejí.
Musím ale říct, že pokud se odmítáš přizpůsobit nejnovějším trendům, není vůbec snadné ve Švédsku uspět. Švédský umělec se musí zaměřit na zbytek světa. Potřebuje překročit hranice rodné země. To také pomáhá k tomu, aby se dokázal vymezit.
Nicméně jsem vděčný za to, jak se stát stará o umělecké vzdělání. Jako děti jsme měli hudební vzdělání zdarma. Mám pocit, že teď už je zpoplatněné, nicméně podpora je stále výrazná.

Ovšem také platíte docela vysoké daně.
Nemám s tím problém. Vnímám to tak, že stát je jediný „podnik“, který všichni spolu vlastníme. Peníze, které investujeme do státu, se nám dříve či pozdě vrací. V současnosti pozoruji tlaky, aby se všechno privatizovalo. Jenže tím bychom ztratili kontrolu nad svými penězi. Veškeré peníze investované do soukromých společností jdou na soukromé zájmy. Takže pro mě je systém daní starý a prověřený a funguje dobře už hodně dlouho.
Někdy si říkám, že by nebylo scestné, kdyby na sanitkách stály nápisy typu „Peníze, které platíte na daních, zachraňují životy.“ Anebo na ulicích: „Tato ulice byla postavena z peněz, které platíte na daních.“ Co se stává, když peníze jdou do soukromého sektoru, je, že stát ztrácí peníze, zatímco soukromé osoby je získávají. Rozevírají se nůžky a vznikají větší rozdíly mezi bohatými a chudými. A čím jsou větší třídní rozdíly, tím nestabilnější je stát. To není můj názor, je to historický fakt.

Jenže hodně věcí souvisí s mentalitou lidí, kulturou politické elity a ekonomickou situací ve státě.
Většina vlád dnes chápe, že síla není v jejich rukou, ale v rukou trhu. My třeba stále máme dobrý sociální systém, ale je cítit, že peníze teď jdou vice do privátního sektoru. Chudí se stávají chudšími a jsou vytlačováni na okraj společnosti. Nevěřím, že by v takovém prostředí mohli vyrůst vyrovnané a dobré osobnosti. Za chvíli tu bude mnohem vice vandalismu a násilí.
A místo abychom si uvědomili, že jsme sami způsobili tento problém tím, že jsme umožnili části společnosti zbohatnout, my chudé odřízneme. Takže z toho vznikne policejní stát. Dostaneme se tam, kde je Amerika. Aby se pak taková společnost udržela pohromadě a stát mohl fungovat, nezbývá nic jiného, než živit nacionalismus, protože to je jediné, co udrží nestabilní stát.
Pojď, vezmu tě do zkušebny. Uvidíš tam starý rozladěný klavír Fredrika i starou akustickou kytaru, na kterou jsem se začal učit hrát (V.). Patřila kdysi mé mámě. Máme na zdi mapu, na které Fredrik označuje špendlíky, kde ve světě jsme hráli a kolikrát.

Zamířili jsme mimo město.

Podívej se na ty paneláky! Tam kdysi žili mí prarodiče. Rodiče mé matky pocházejí z Rakouska. Dodnes si pamatuji, jak pokaždé, když jsem za nimi přišel, tak u nich vonělo specialitami, jaké ve Švédsku ani nejsou známé…

Přečtěte si též druhý a a třetí díl rozhovoru.