Pain of Salvation

Mezi profesionalismem, zmatenými emocemi a ostrým intelektem
host: Von Hertzen Brothers
20. října 2011
Praha, Retro Music Hall

Někdy se stává, že veškerá podnikatelská logika jednoduše selže. Informace, že po roce mají v Praze opět vystoupit Pain of Salvation, vyvolala mezi lidmi v branži spíše nechápavé kroucení hlavou. Ne že by se to jakkoli týkalo kvalit kapely – spíše jejího specifického, jak to říct, snad „postavení na hudební scéně“ či „hudebního zaměření“.

Ty totiž nepředpokládají příliš početnou základnu pravověrných příznivců. Zřejmě je však právě tato jedinečnost na druhé straně též příčinou nesmírné oddanosti, takže i přes krátký časový odstup se na PoS vyrazilo v optimálním počtu (zhruba tři sta platících, což bylo srovnatelné s loňskou návštěvností ve Futuru).

Tváře se do značné míry opakovaly. K tomu bylo možné postřehnout i několik skupinek cizinců, jedoucích se svými idoly více štací v rámci východoevropského turné. V sále byly snadno identifikovatelné všemožné rysy od severo- po jihoevropské, i šmrnclé indickými či arabskými geny. Stejně tak co do věkové kategorie byla „sebranka“ jako obvykle velmi pestrá – a nakonec i co do „hudební příslušnosti“ – jak bylo možné vyčíst z oblečení i účesů.

Pro PoS jednoduše neexistují rámce a pravidla – a tato skutečnost se zrcadlí i v jejich bezprostředním světě. V paměti mi vyplula výmluvná historka, kterou mi leader PoS Daniel Gildenlöw nedávno vyprávěl: „Pamatuji si, jak jsme v roce 1996 hráli skladby jako ,Nightmist´, ,Oblivion Ocean´ i materiál, který není na žádném CD. Po koncertě přišla za námi žena, které bylo kolem devadesátky. Řekla: ,Já běžně neposlouchám váš typ hudby, tedy rock’n’roll, ale tohle bylo hodně dobré!´“

„Pohled na playlist a zahajovací tóny švédské lidovky ve mně zprvu vyvolaly jistou rozpačitost.“

Svou skupinku příznivců za sebou zřejmě tahali i Finové Von Hertzen Brothers – od obecně příznivého přijetí skupiny, která stylově měla předpoklady oslovit ctitele PoS, se téměř fanatický prožitek hrstky Seveřanek přece jen zřetelně odlišoval. Své zhruba třičtvrtěhodinové vystoupení zahájili písní „Miracle“ z nového alba „Stars Align“, jehož propagaci věnovali větší část sedmiskladbového setu, který hravě zvládli i s počátečními problémy s technikou. Krátké neplánované kytarové sólo a vtipné hlášky zaplnily čas na výměnu poškozeného kabelu. Ony vlastně podobné situace traumatizují hvězdy kolikrát víc než ty, kteří o místo na slunci teprve bojují.

Progem ozvláštněný hardrockový základ s rytmikou ve stylu Led Zeppelin a vzdušnou (chvílemi výrazně elektronickou) aurou a vokálními harmoniemi á la Muse zajistily příjemné přeladění z každodennosti. Plusem byly rozmanitost a napětí ve skladbách. Minusem lehká pachuť převládání jisté patetičnosti nad charismatem, kterou zanechala především závěrečná devítiminutová kompozice „The Willing Victim“.

Pohled na playlist a (po více než čtyřiceti minutách čekání) zahajovací tóny švédské lidovky ve mně zprvu vyvolaly jistou rozpačitost (publikum ji naštěstí patrně nesdílelo). Jak úvod, tak i značná část skladeb se totiž kryla s loňským setem Pain of Salvation: „Diffidentia“, „Kingdom of Loss“, „People Passing By“, „No Way“... Zdálo se, že tentokrát génius situaci podcenil. Před rokem se v kapele řešila myšlenka speciální show, která by vhodně ilustrovala ideový koncept „Road Salt One“, „Road Salt Two“ a EP „Linoleum“, které vydání obou dlouhohrajících alb předcházelo. Ve finále ale ještě měsíc před turné bylo zřejmé, že na přípravu něčeho takového z nejasných důvodů nebyl čas.

Analogicky s loňským rokem probíhalo i burcování posluchačů v souhře s úvodními tóny skladby „Linoleum“. Technika se nejspíše osvědčila – a tak i tento večer bylo docíleno efektu „uvolnění“ přítomných. „Mnoho našich fanoušků má intelektuální přístup ke světu a popírají svou emotivní stránku,“ vysvětloval Daniel Gildenlöw. „Pak se dívají, jak jiní kolem nich řádí a někteří tomu podlehnou, zatímco jiní je pozorují s pohrdáním. Ale proč také neskákat a nezpívat? Je to přece mimořádná situace! Setkal jsem se třeba s názorem, že by pak nemohli slyšet hudbu. Jenže pokud chtějí slyšet ideálně, do detailu hudbu, mohli by klidně zůstat doma a pustit si desku na svém přehrávači. Na koncertech jsme od toho, aby se mezi námi uskutečnila komunikace.“

„Že o Johana měli starost, bylo zřejmé i na konci vystoupení, kdy jej přátelsky a s vděkem objímali a poplácávali.“

Ta ovšem, nutno uznat, nepatřila zrovna k nejintenzivnějším. Po lehce kabaretně (v dobrém slova smyslu) pojatých loňských koncertech, se letos skupina soustředila čistě na hudbu. Show byla tedy velmi soustředěná a energická. Mělo to nepochybně také své přednosti – atmosféra byla jiná, a když už se některé skladby opakovaly, tak aspoň nevyzněly stejně. Nebyl to jen subjektivní pocit. PoS jednoduše rádi experimentují a improvizují – a to nejen na deskách, ale i přímo na pódiu. Ve svém letošním pojetí se sice muzikanti přidržovali pevnějších rámců – ne však těch z desek, ale spíše určitých nových, které s největší pravděpodobností vznikly právě důsledkem loňských improvizací.

„Ano, a to je úžasné!“ reagoval klávesista Fredrik Hermansson. „Baví mě, jak neustále odhalujeme různé dříve netušené aspekty svých vlastních skladeb. Někdy je to těžké, protože všechno je naprosto otevřené – nemáme psané party, ale můžeš zkoušet různé věci a za chvíli máš před sebou tolik nových nápadů. Některé z nich jsou opravu skvělé, takže se je snažíme zachovat. Hlavně když během jednotlivých večerů vznikají různé verze… Pak řešíme, která je nejpovedenější.“

Celkem důsledné vyhýbání se improvizacím bylo pravděpodobně dáno do značné míry i zdravotním stavem kytaristy, opatřujícího druhý hlas v kapele. Johan Hallgren se zrovna cítil dost špatně, což během koncertu běžný divák snad ani nemohl postřehnout, pokud by neměl odžito více koncertů PoS. Situace vysvětlovala obrovskou koncentraci ostatních muzikantů. Že o Johana měli starost, bylo zřejmé i na konci vystoupení, kdy jej přátelsky a s vděkem objímali a poplácávali. Nejspíš i s úmyslem, aby se zabránilo protahování vystoupení, byla ze setu oproti jiným koncertům z aktuálního turné vynechána „Dea Pecuniae“, během které se Daniel údajně převlékal do obleku Mr. Money z alba „Be“.

„Příjemným zjištěním bylo, jak skladby z aktuální desky ‚Road Salt Two‘ působí naživo.“

Těžko odhadnout, jestli ze stejného důvodu tentokrát show působila spíše jako dokonale zvládnuté řemeslo. Trhaly se struny. V jisté hektické přepjatosti zaznělo i pár přehmatů. Jako by grády měly nahradit dříve hmatatelnější chemii mezi členy PoS. Možná jen konstelace nebyly nejlepší, anebo se skupina sžívala s novým baskytaristou Danielem Karlssonem, s nímž vyrazila na turné, zatímco Per Schelander zůstal z rodinných důvodů doma, na předměstí Stockholmu.

Tolik odbočky k nedostatkům. Nakonec den po pražském koncertě přišlo oznámení, že Johan od kapely odchází a že blížící se koncerty s Opeth budou poslední, které s PoS odehraje a do budoucna se odevzdá plněji své rodině. Tato zpráva držená do poslední chvíle v tajnosti pak leccos vysvětlovala. Příjemným zjištěním naopak bylo, jak skladby z aktuální desky „Road Salt Two“ působí naživo – dynamizují se a získávají větší energii (a to dokonce i akustická „1979“) – čímž musela konečně být i „scarsickery“, „perfectelementery“ nebo „remedylanery“ překlenuta propast, která je oddělovala od nového materiálu, s nímž, jak se zdá, má převážná většina dlouholetých příznivců problém. „Skladby mají v sobě groove, který posluchače naživo skutečně unáší,“ reagoval leader „Co se té údajně velké odlišnosti týká… Víš, jeden z techniků, kteří se podíleli na nahrávání desky, pracoval s námi na ,The Perfect Element´ a ,Remedy Lane´, byl naprosto uchvácen, protože mu ,Road Salt´ přišlo jako dokonalé spojení starých a nových PoS. Na tomto albu je toho z ,Remedy Lane´ tolik. Skladby nejsou nijak zvlášť intelektuální, ale stejně jako na těchto dvou deskách, emoce v nich nejsou úplně zbavené intelektu… Chápu, že běžný posluchač nemusí vnímat toto společné východisko… My jsme ale vždycky redefinovali to, kým jsme, a vždycky jsme se vyvíjeli. Tak tomu bylo ještě v dobách, než jsme vydali první album. A bude tomu tak i nadále. Nevím, nakolik si posluchači uvědomují, že by se jim vlastně ani nelíbilo, kdybychom udělali kopii jejich oblíbeného alba. Ani fanouškům Queensrÿche by se nelíbilo další album ,Operation: Mindcrime´. Vždyť ani jeho pokračování neznělo stejně. Nebylo by to správné. Nemohlo by to fungovat. Nevnímali by jej stejným způsobem, protože doba se změnila. Oni sami se změnili. Jak by se dnes stavěli k další skladbu ,The Needle Lies´? Mám na mysli třeba dvojšlapku v ní… Tak to prostě chodí. A pokud chceš i nadále objevovat hudbu, musíš se s hudbou sám měnit.“

„Daniel usedl za bicí soupravu, za kterou pak sám odzpíval ‚Working Class Hero‘ Johna Lennona.“

Jisté nehmotné jádro ale zřejmě zůstává neměnné, což je nejvíce patrné právě během koncertních vystoupení. U PoS je zajímavá skutečnost, že ačkoliv kontinuita mezi hudbou jednotlivých desek ve studiovém pojetí není zcela patrná, na koncertě vlastně se skladby ani nezdají být tak vzdálené. „Je to tak, ale přece jen pro mě z pohledu hudebníka existuje zásadní rozdíl mezi deskami po album ,Remedy Lane´ a těmi následujícími,“ ohradil se bubeník Léo Margarit. „V prvním případě musíš hrát v podstatě tak, jak byly původně zamýšleny. Jsou vice matematické. Jednoduše jen hraješ a zpíváš bez prostoru pro uvažování. A pak máš nový materiál, ve kterém se mnohem vice improvizuje. ,Road Salt´ je vlastně čistá improvizace, pokud jde o bicí party. Nic není napsáno. Jednoduše hraji to, co chci. Daniel mi nikdy neřekl: Zkus to tak nebo jinak. Jednoduše reaguji na Johana.“ – „A to mi u POS nejvíc vyhovuje,“ navázal na Léův tok myšlenek Fredrik. „Jsem hodně otevřený, pokud jde o pravidla – dokonce i v klasické hudbě. Existují dvě možnosti, jak přistupovat k hudbě: buď být striktním klasickým hráčem, anebo jít proti pravidlům. Rád těžím z obojího – a obojí k hudbě PoS patří.“

Hlavní set po hodině a půl zakončila nejprofláklejší píseň skupiny „Ashes“. Zážitek byl orámován melodií „Road Salt Theme“. A už se jen vyvolával přídavek. Konečně přišel čas na přetřásané improvizace, a to na podkladu dvou předělávek, kdy se na chvíli ke skupině přidal i technik, který do ruky vzal jednu z oblíbených Danielových kytar. Během první ze skladeb se zpěvu statečně ujal Johan, který si již během loňských koncertů oblíbil beatlesovskou klasiku „Come Together“. Daniel usedl za bicí soupravu, za kterou pak sám odzpíval „Working Class Hero“ Johna Lennona. A to již byl slabší okamžik, kdy jaksi chyběly drive a nápad. Chuť se spravila, když se frontman ujal své obvykle role a přišlo na skutečně impozantní závěr v podobě „Falling/The Perfect Element“.

PoS byli jako obvykle podmaniví, vzrušující a oduševnělí, avšak ve vzduchu zanechali nejasné otazníky – v jakémsi zvláštním souladu s celkovým poselstvím „Road Salt Two“.