Owls of the Swamp – ATLAS

Balónem mezi synthocirrusy
2014
35:53 (10 skladeb)
Labelship (Broken Silence)
indie folk
http://owlsoftheswamp.com/

Owls of the Swamp by mohl být název pro čtyřčlennou bandu řádně nasupených sludgeových krokodýlů, leč v tomto případě jej používá krokodýl jediný – a byť původem z Austrálie, Dundeeho rozhodně nepřipomíná. Nerozlučným společníkem Peta Uhlenbrucha je kytara, nikoli lovecký nůž – a na trademarkovém klobouku z 50. let zděděném po otci se mu taktéž nehoupou zuby heroicky vykuchané zvěře.

Pete Uhlenbuch aka Owls of the Swamp patří mezi tu sortu muzikantů – světoběžníků, kteří cestují napříč kontinenty s kytarou na zádech (dobře, poslední dekádu přibývá ještě laptop v brašně) a málokdy někde zahnízdí na delší dobu, než od večeře k snídani. V případě australského písničkáře byla poslední léta značně stěhovavá – žil v Německu, na Islandu i v Anglii, přičemž bych vsadil jednu minci z každého zmíněného státu na to, že stejně nakonec strávil nejvíce času na turné. Nejeden koncert odehrál Owls of the Swamp i v České republice, většinou v rámci komorních vystoupení s Janem Žambochem, jedním z oceňovaného valašského folkového tria Žamboši.

Aktuální deska Peta Uhlenbrucha zvaná „ATLAS“ vznikala z velké části právě na cestách s onou kytarou a laptopem, byť si ji nakonec vzal do Reykjavíku na závěrečnou leštěnku Sturla Mio Thorisson (mimochodem, současný partner Markéty Irglové, jejíž hlas na albu taktéž figuruje). Možná právě vzhledem k zákulisí skládání a nahráváni alba je zajímavé, že „ATLAS“ je dosud aranžérsky nejpestřejším a nejprofesionálněji vyprodukovaným albem, jaké od svého debutu v roce 2007 vypustil Owls of the Swamp do světa. Tedy – pořád se jedná o folk v poměrně minimalistickém pojetí, ovšem mnohem více se zde pracuje s vrstvami.

S minimalistickým, křehkým a intimním pojetím folku, jakého se Uhlenbuch drží, může být trochu potíž. Nahrávka vás může okouzlit a pohltit – ale pokud jí schází emoce, otevřenost a kreativita, končí veškerá snaha spíše jako značně zředěný čajíček. Ten najde uplatnění v tom lepším případě jako hudební doprovod dvacetisekundové montáže na konci dílu „Gilmoreových děvčat“, v tom horším jako improvizované anestetikum před stomatologickým zákrokem. Ne z každého chlapíka posedávajícího pod stromem v manšestrovém sáčku vyroste druhý Bon Iver – ale Owls of the Swamp naštěstí stojí na správné straně barikády a byť je jeho projev konzistentní a příjemný, většinou nenudí.

„Nebude vám vůbec vadit, když se při jejím poslechu budete věnovat nějaké ušlechtilé činnosti, například četbě knihy či nekomplikované operaci apendixu.“

Jak již bylo naznačeno, na desce Uhlenbruch pustil kotvu od melancholického kytarového pobřeží, jež kdysi na krátkou chvíli opanoval třeba Nick Drake, a vyletěl balónem do výšin, jemuž vládnou spíše klávesy a syntezátory. Stejně jako kytarové struny, Owls of the Swamp nově zapojené syntetické nástroje spíše hladí, ale jeho ruka přitom nepůsobí roztřeseně. Maličko to připomíná posun, který na poslední desce učinil třeba takový The Tallest Man on Earth. U drobného švédského kovboje, jenž je oproti Uhlenbruchovi přeci jen kreativnějším kytaristou, jsem ovšem měl pocit, že si tímto příliš nepomohl. Owls of the Swamp si pomohl výrazně.

„ATLAS“ skutečně obsahuje i písně, které zjevně byly na kytaru složeny, ale v konečném dojmu plní jen vedlejší funkci. Zvuk kláves a syntezátorů je plný, vzdušný a přitom svým způsobem hřejivý a příjemný. Totéž se dá říci i o Uhlenbruchově vokálu – necpe se do popředí, je nevtíravý, ale zároveň prospívá celku. Když má možnost vokály, kytarové party a syntezátorové plochy vrstvit, povede se mu sem tam vytvořit zvukově skutečně zajímavý moment. Nejlépe si v tomhle ohledu vede asi singl „The Hypnotist“, na kterém se zpěvem i klavírními party podílela právě Markéta Irglová. Do paměti se mi taktéž zavrtala skladba „Shapeshifter“, kterou oživuje jednoduchý beat a kde Uhlenbruchovi zase vypomohla islandská kamarádka a písničkářka Myrra Rós.

Nejnovější počin Owls of the Swamp není deskou, která by byla „boží“ a pro níž by si někdo utrhal ruce. Je poklidná, příjemná, ve své podstatě dosti krotká a tudíž ji dost možná odzívají ti, kteří preferují, když je hudba vyvádí z komfortní zóny. Nebude vám vůbec vadit, když se při jejím poslechu budete věnovat nějaké ušlechtilé činnosti, například četbě knihy či nekomplikované operaci apendixu. Když se na její poslech soustředíte, nebudete otráveni a snad ani upadat do vynuceného limba. Mně to stačí – a vy, vy můžete písničkáře s laptopem vždy poslat o dveře dál.

fotografie: Julia Fayngruen