OvO – Abisso

Itálie triumfuje v nespoutaném neandrtálství
2013
Supernatural Cat
51:34 (10 skladeb)
groovy noise rock | sludge
http://ovolive.blogspot.it/

Když Bruno – mužská polovina lomozícího dua OvO – odpovídal do naší ankety o tom nejlepším z minulého roku v hudbě, neopomněl podtrhnout pulsující dění na scéně jeho rodné Itálie. A je dosti pravděpodobné, že tím podcenil i některé z vás, protože jména jako Mombu, Ufomammut, ale i kapely navazující na psychedelii kapel jako Goblin, nemálo rezonují i u nás.

Tak či onak, OvO nesporně náleží k líhni italských kapel, které svůj zvuk shodně, ale přece každá jinak staví rovnou měrou na hutném základu a psychedelických přísadách. K výše zmíněným můžeme ještě do herbáře podivností doplnit dvojici Father Murphy anebo dunící Morkobot.

Desku „Abisso“ lze uvést obligátním „kdo se bojí, nesmí do lesa“. OvO zde navazují na svůj zlověstný zvuk z předcházejících alb a už tak značný basový základ ještě dohustili do větší šklebnosti. Instrumentální zdi si přes značnou neotesanost zachovávají podstatnou míru záhadnosti, na sugestivnosti jim pak přidává i to, že je doplňuje hlas, který jakoby se zpoza zdiva zoufale snažil prokřičet ven. A k tomu nelze být lhostejný.

Pro ilustraci si stačí pustit finální skladbu „Fame“, která zní, jako kdyby se pářily pavilony v ZOO. Dusot slonů se snoubí se skřeky primátů a řevem zoufalých chovatelů, až to všechno připomene performerku Dalii Kayros, mimochodem Italku, která loni na turné (zastavilo se i u nás) doprovázela další zběsilé krajany, nyní již neexistující Psychofagist.

„Když se do vokálu opře hostující Alan Dubin z Gnaw a Khanate, OvO zpomalí do funerálního tempa.“

Opustíme-li paralely z apeninského poloostrova, můžeme trans, který hudba OvO dokáže přivodit, srovnat s tím, čemu podléháme při poslechu Hey Colossus nebo Gnod – jen v méně učesané verzi. Deska je permanentně puštěná ze řetězu a rozdíly v jejím působení lze hledat zejména v tom, jak se čitelná zloba tu skrývá ve stínu, tu vystupuje na povrch. S největší pádností tak činí, když se do vokálu opře hostující Alan Dubin z Gnaw a Khanate, kvůli němuž OvO zpomalí do funerálního tempa a zatlučou poslední špetky iluze, že by tenhle večírek mohl být veselý.

Desku však nelze odmítnout jako něco zcela nepřístupného – přestože nás totiž Italové uvádějí do škaredého snění a roztančené křeče, vznáší se nad nimi opar pohlcujícího transu, který je sice tísnivý, ale taky nespoutaný. OvO své skladby nikdy příliš komplikovaně nerozehrávají, přesto má jejich žalostné štěkání silný dopad. Tak trochu chybová hláška, kterou je radost poslouchat.