Oranssi Pazuzu – Värähtelijä

Vesmírný pazuzu a jiné běsy
2016
Svart Records
69:13 (7 skladeb)
psychedelický black metal
www.oranssipazuzu.com

Každý, kdo se alespoň trochu pohybuje po zrůdnějších psychedelických zákoutích hudby, určitě narazil na setrvale stoupající kometu Oranssi Pazuzu. A ať již došlo k zatracení, přijetí či dokonce uchvácení, „Värähtelijä“ od těchto finských kosmických cestovatelů je deskou, za kterou by bylo podivné se neohlédnout.

Kolem oranžového monstra a jejich nového dítěte je poslední dobou nesmírně živo, nejlepší záminka dát o jejich omamných světech řeč. Usedněme tedy do houpacího křesla k červí díře a dejme si sklenku mléčné dráhy s LSD, protřepané s trochou Saturnu. Příjemný let.

Jakub: Abych to uvedl na pravou míru: k novince se dostávám jako slepý k houslím. Pozor, ne nezaujatý a neinformovaný. Vlastně jsem měl s Oranssi Pazuzu hned několikrát tu studiovou čest a byl to poměrně příjemný duel, byť v mém podání na nože.
Už jejich debut byl pro mne rozdělen na dva póly – geniální „Korppi“ a potom zbytek alba. Nemohu si odpustit takhle bizarní nepoměr, ale dle mého za tím fenomenálním úvodem něco scházelo, něco se vytrácelo. Tenhle pocit z „Värähtelijä“ nemám. Nicméně, tebe jsem měl vždycky zafixovaného jako věrného pazuzistu, takže určitě dokážeš tenhle gordický uzel mé ostýchavosti snadno přetrhat.

Tomáš: Odvěký problém „hitových“ skladeb na jinak „nehitových“ albech… Ale neviděl bych to vůbec tak černě, hitovky se většinou oposlouchají a člověk objeví spoustu kouzla v ostatních skladbách, které na první poslech třeba tolik netáhnou.
Na dalších deskách Oranssi Pazuzu tenhle problém nevnímám a na novince, jak říkáš, už vůbec ne. Ta deska je vyrovnaná, není tam sice mnoho záchytných momentů, ale stejně šíří ono prapodivné, nepojmenovatelné zlo. Třeba taková „Hypnotisoitu viharukous“ je fantastická skladba, ale za žádnou cenu nejsem schopen ji nějak kloudně vystihnout. A to možná nejlíp vypovídá o tom, že se kouzlo vesmírného LSD blacku nikam neztratilo.

„Deska sílí s každým dalším poslechem, kdo by potřeboval hitovky...“

Jakub: Vidíš, přesně tu skladbu jsem měl taky na mysli – ještě o něco více na mne ale působí následující „Vasemman käden hierarkia“, která jako by se pohybovala někde na hranici mezi oldschoolem a projektem Nicka Cavea Grinderman – ne, samozřejmě je to jenom čistokrevná sci-fi, ale navozuje mi takové asociace. Ten její tunelový, skoro až červí syndrom mě fascinuje.

Tomáš: Tentokrát se to psychedelično vskutku proměnilo, chvílemi zní jako od úplně jiné kapely. Nevím, jak s Grindermanem, já předtím poslouchal poslední album Dødheimsgard a neříkám, že je vyloženě podobné, ale příbuzný dotyk mu odepřít nelze. Jinak deska sílí s každým dalším poslechem, kdo by potřeboval hitovky...

Jakub: Ta podkresová, ze ztracena jdoucí síla k tomu poslechu prostě připoutá. Je to jako rozbít láhev sójové omáčky na kočičích hlavách a pak sledovat, jak to postupně teče do spár a ještě dál... Hlavně bych opravdu vyzdvihl přirozenost celé téhle černoty – žádné vycpávky, žádné zbytečné vyumělkovatiny, jenom přirozená, na sebe ve vrstvách navazující „špinavá čistota“.

Tomáš: Ano, asi se to tak dá nazvat, opravdu tam je jakási průzračnost. Dá se vůbec říct, jestli je za deskou nějaká výraznější emoce nebo pocit? Dominuje deprese? Ani mi nepřijde...

„A co teprve poslední ‚Valveavaruus‘, vždyť to je továrna na atmosféru. Blackmetalové hipster porno.“

Jakub: S depresí bych byl taky opatrný. Náladu spíše vystihují nezměrná prázdnota a osamělost. Jenom nevím, jestli jde o takové to typické „filosofské“ osamění nebo spíše nedobrovolné opuštění. Spíše možná skutečně to druhé, když se na nahrávku dívám přes rameno...
Nicméně je trochu ironické, že právě deska, jež tento pocit samoty vyvolává, se tak akutně a neodbytně hlásí o slovo. Zkrátka tě dostane.

Tomáš: Prázdnota a osamělost, ale jinak hlava plná dojmů – introvert, co sedí na lavičce, nikdo si ho nevšímá, ale jemu zatím v hlavě imploduje a znova se rodí vesmír. Hergot, teď zrovna poslouchám „Havuluu“ – jednoduchá, pomalá, ale přitom skvěle řízná skladba. Z dobrých dvou třetin je vystavěná na pár totálně nemelodických, neustále se opakujících tónech, ale stejně je neuvěřitelně silná. A co teprve poslední „Valveavaruus“, vždyť to je továrna na atmosféru. Blackmetalové hipster porno.

Jakub: A přitom je v tomto „porno“ celku cosi pokorného. Není tam nabubřelost, přehnaná stylizace, získávám čím dál tím více pocit, že si noví Oranssi Pazuzu na nic nehrají a do ničeho se přehnaně nenutí.
Další zajímavý posun vidím v tom, že jak mi debut v jistých okamžicích připomínal svou fantaskností a šíleností dřívější frontmanův projekt Kuolleet Intiaanit. „Värähtelijä“ v sobě prokazatelně nese to nejlepší z tvorby Oranssi a přitom ji vnímám již jako svébytnou, krystalicky čistou nahrávku, ke které člověk zkrátka přičichne a ví.