Oranssi Pazuzu – Valonielu

Metafyzika versus meteorický roj
2013
Svart Records
46:14 (6 skladeb)
psychedelický black
www.oranssipazuzu.com

Je to dva roky, co nás lízl chvost „Komeetty“ z výborného „Kosmonumentu“, a Oranžový Pazuzu se vrací s další třičtvrtěhodinou muziky, jaká se ani tentokrát nijak nemění, stále ale dovede unést. Opět se měníme ve zhulené vesmírné motorkáře vrhající knihy o metafyzice proti asteroidům zavazejícím na bezstarostné jízdě nekonečnem, opět si užíváme mezihvězdný trip poháněný finskou fantazií.

Skladby se tentokrát drží i pomalejšího nebo středního tempa, neznamená to ale, že by ukolébávaly. Třeba hned druhá „Tyhjä temppeli“ je zářným příkladem toho, jak se z nijak rychlé skladby dá vykřesat tolik majestátu, až hlava praská, a taková „Uraanisula“ zase toho, jak se lze nechat strhnout něčím zcela nepopsatelným.

DRUHÝ POHLED Viktora Paláka
Z hudby Oranssi Pazuzu se šíří jedinečné kouzlo a také „Valonielu“ dokazuje, že alchymie není mrtvá disciplína, ale právě naopak triumfuje. Nová deska finské kapely nabízí fascinující pohled pod ruce vědátora, který navzdory tvrdému a černému srdci hudby nabízí hodně barvité představení. V jádru blackmetalovým albem prostupuje nezměrná dávka psychedelie a zůstaneme-li u alchymistické metafory, můžeme mluvit o choreografii bublajících zkumavek, která – a nic jiného – je oním homunkulem, po němž máme toužit.
Oranssi Pazuzu nabízejí nesmírně intenzivní okamžité prožitky (lepší riff než ten v gradující „Olen Aukaissut Uuden Silmän“ jsem v roce 2013 neslyšel) i celkovou opojnost, která je dostatečně nejednoznačná, aby se zaryla. Pravda, z kratších skladeb vychází kapela jaksi suverénněji, i tak lze ale hovořit o třaskavé směsi, kterou mají její autoři plně pod kontrolou. Na to, že kapela jaksi potutelně zůstává zcela v klidu, budí její deska až extatické dojmy.

Příjemné je, že se kapela nesnaží skládat jen chytlavé věci o několika minutách založené na silných refrénech, ale nebojí se i čtrhodinových opusů typu závěrečné „Ympyrä on viiva tomussa“. Ta jako jediná není okamžitě zapamatovatelná, zato je ale fantasticky proměnlivá, složená z několika na prvních pohled nesourodých částí, které by klidně mohly fungovat samostatně, ale jako celek vytváří něco víc. Ukazují. že kapela nedělá jen strhující monumenty, na které se fascinovaně zírá, ale i vytváří vlastní univerza, do nichž je třeba pronikat a objevovat jakousi prvotní krásu.

Ano, OP samozřejmě používají tytéž postupy a díky stejným kytarovým efektům znějí pořád stejně, ale těžko si představit, že by se na tom mělo cokoli měnit. Proč by se měli někam posouvat, když jako hodně posunutí už začali. Dumání odložme na jindy, až budeme v patřičném stavu, tak jen odlepme nohy od země a leťme. Někam hodně daleko s jednou geniální kapelou.

fotografie: Maija Lahtinen