Oranssi Pazuzu + Tábor radosti

Dík „Ká-čtyřce“, kde se obvykle konají spíše decentnější akce, a která, pravda, úplně uvolněným dojmem nepůsobí, sice trvalo o jedno či dvě piva déle se dostatečně navnadit, ale obě vystoupení strhla natolik, že nedělalo problém zapomenout na vše negativní. Hodinové zpoždění způsobené problémy s aparaturou bylo zapomenuto, a i paznehtům smějícím se Táboru radosti za to, že byl nikoli vlastní vinou nucen ze začátku několikrát přerušit vystoupení, nezbylo než šoupat nohama. Pánové se totiž ani nemuseli ztrácet v mlze, aby klub zaplnili atmosférou. Jako vždy nasadili masky a vypustili na nás svoji elektronickou verzi neidentifikovatelné všeobjímající temnoty, jako vždy spolehlivě fungující coby dveře ven z nudné reality. A já byl jako vždy více než spokojen. A skoro mě i napadalo, že kdyby Tábor nabízel k prodeji kopie svých masek, s vlastním ksichtem bych z baráku nevylezl.

Oranssi Pazuzu začali volným, tak trochu noisovým intrem, z něhož se najednou vyrojila „Vino Verso“, jejíž počáteční tóny okamžitě vyvolaly spokojený úšklebek, kterému finské pokřivené energično už nedovolilo zmizet. Z velké části i proto, že jsem po dlouhé době slyšel koncert, kde živě zahrané, a tedy trochu odlišné a rozvolněně pojaté skladby měly větší sílu než ty samé na desce, a kdy se byť jen příležitostná improvizace více než vyrovnala důvěrně známému. Zvuk byl ale i přes trable s aparaturou jeden a ten samý, stejně sugestivní jako na albech, což pozvedlo večer k absolutním příčkám.

DRUHÝ POHLED Jirky Jakouběho

Tábor radosti, dobráci od kosti a spousta veselýho hraní. Ale vážně, vždycky jsem tvrdil, že tyhle dark ambienty a temný elektroniky potřebují posluchače naladěnýho na určitou frekvenci. Tohle vás prostě málokdy vyloženě strhne, pokud té muzice nejdete naproti. Pro mě samotnýho byl právě Tábor jedním velkým otazníkem a i přes technické obtíže v úvodu setu jsem se v dojmech spíše ztrácel, než bych si je odnášel. Na jednu stranu přiznávám, že nastartovali večer do určité temné symbiózy, na druhou mi však nebyli ničím jiným než audiovizuální koláží, rituálem na půli cesty a letmo nostalgickou vzpomínkou na začátek druhého tisíciletí, kdy jsem těmhle žánrům (v téhle podobě) vcelku holdoval.

Oranssi Pazuzu, démon už (zdá se) nenosí kápi, černota tentokrát oblíkla roláky a tvářila se děsně civilizovaně. Ambientní intro ještě zkoušelo vzhlížet někam nahoru ke hvězdám, ale překvapivě plechový zvuk kytar okamžitě srazil celou produkci zpět k zemi, blíž k peklu. Ne že by mi to nějak vadilo, ale místo kosmickýho tripu jsem si najednou připadal jak figurína při crashtestu, která náhle ožila jen pár okamžiků před nárazem – v pořadí druhá skladba „Uraanisula“ prostě vzkypěla do monumentálního tlaku. Ostatně to, co mi na nové desce „Valonielu“ lahodilo, sice ten spacerockový, psychedelický opar, naživo působilo chvílemi poněkud rozpačitě, váhavě. A naopak to, s čím jsem se studiově pral, leckdy až zbytečná metalová čitelnost, sršelo překvapivým nábojem a dokázalo bezděčně strhnout. V jednu chvíli mě v záchvatu letmé euforie napadlo, že Pink Floyd možná postavili stěnu, Oranssi Pazuzu se jí však stali. Tyhle dvě složky vlastně táhly výrazovou sinusoidu až do samotného závěru, aby je nakonec servala a strhala uhrančivá „Kerettiläinen vuohi“ z debutovky „Muukalainen Puhuu“ naservírovaná s bezbřehou odevzdaností jako přídavek.

Jestliže pořád platí, že skrze hudbu můžeš věnovat jednu z těch nejcennějších věcí – zážitek, pak tihle Finové štědře obdarovali sympaticky zaplněnou K4ku. Poněkud neuchopitelná, přesto velmi osobní atmosféra, ve které nic zásadního nechybělo ani nepřebývalo.

Kapela zkrátka vůbec nepotřebovala žádné serepetičky, jednoduše vystoupila v civilu na pódium a oslnila snově opojným gejzírem nevybízejícím ani tak k házení hlavou, jako spíše ke ztracení se někde v myšlenkovém vesmíru. Celý večer pro mě gradoval asi s „Tyhjä Temppeli“, skladbou, která zahraná v živé, rozvolněné verzi, měla ještě větší sílu než už tak agresivně zdrogovaný nářez z desky. A úplný závěr, kdy pánové spustili improvizovaný kytarový hluk, odpálil sál někam za Uran. Po jeho skončení chvíli trvalo zkoordinovat ruce, aby zatleskaly, a hlavu, aby se vrátila do místnosti.

Poklona tourmanagerovi a zvukaři Oranssi Pazuzu v jedné osobě, který i přes nepříznivé technické podmínky způsobené klubem dovedl z koncertu vykřesat maximum, a velká poklona kapelám, jež se nenechaly rozhodit a předvedly strhující show. Jestli jste se cpali čokoládou nebo byli na masáži, máte čeho litovat, večer s Táborem radosti a Oranssi Pazuzu byl výtečný.

fotografie: Dufaq (Mortem Zine)