Or – LP

Patrně tím prvním, co upoutá pozornost, je ten nejjednodušší možný obal, jaký si vůbec lze vymyslet. Prachobyčejný karton, který při prvotním vjemu vypadá jako zcela nepotištěný, ovšem při pečlivějším ohledání překvapuje miniaturním a navíc sotva viditelným jménem souboru, čímž výrazně překonává i dosavadní nanoalbový rekord Tata Bojs. Vzadu jsou rovněž nenápadné názvy skladeb a vydavatelský podpis, na etiketách malinkaté „o“ či „r“ a uvnitř pak příloha se záměrně nedokonalou fotkou, texty, stručnými údaji či strohým „díky“. Obyčejněji to snad ani nelze, nicméně aby té jednoduchosti nebylo málo, LP nese prostý název „LP“, uvedený pouze na hřbetě.

Zaujmout jedinou skladbou může být vcelku snadné, ale udržet pozornost na rozsáhlejší albové ploše představuje mnohem náročnější výzvu, která se však naštěstí zdá být naplněna. Relativní muzikantská zdatnost sice naráží na faktor zvukového či producentského amatérismu, ten však v dané subkultuře není třeba považovat za výraznou přítěž, byť lze podotknout, že vrcholné silverrocketovské kapely let minulých se touto vlastností až tolik nevyznačovaly.

„Nikterak přehnaně burácející, leč přesto silně zneklidňující nahrávka disponuje velkým podpovrchovým napětím.“

Rovněž křičený zpěv doplácí na bezmála nulovou přesvědčivost či specifičnost, možná působí i lehce rušivým dojmem, ale též v tomto případě jde o něco, co není nijak zvlášť podstatné. Naopak citelnější roli by měly plnit inteligentně míněné, svým pojetím však víceméně předpokládatelné a proto nepřekvapující texty.

Výrazy noise rock, post core či post punk na této desce znamenají zhruba totéž, vše je ale předloženo zvukově subtilnější a převážně méně razantní formou, jež nemá potřebu oslňovat trvalým hřměním. Skladby mile překvapují svou značnou vnitřní promyšleností a rytmickou pestrostí, kdy nejsou skoupé ani na folková odlehčení, náznaky minimalismu či drobné disharmonie.

Nikterak přehnaně burácející, leč přesto silně zneklidňující nahrávka disponuje velkým podpovrchovým napětím, které vždy v pravé chvíli dokáže propuknout v krátkodobý příval energické žahavosti, aby se následně znovu navrátilo do mírnější polohy. Tímto vším si umí nejen vynutit posluchačovu pozornost, ale současně jej přesvědčit v míře odpovídající jeho spokojenosti či opatrnému jásotu, tlumenému především kvůli oné realizační nedokonalosti, kterou přece jen zcela přeslechnout nelze.

DRUHÝ POHLED Vaška Kokeše
Šedivý kartonový obal s šedivým písmem mluví za vše. Okázalá ignorace posluchače, který si chce vychutnat i vizuální stránku LP. Ovšem provedení obalu je tak čisté, až je samo estetizováno do krajnosti. Rozhodně nejde jen o rychlé gesto vzdoru vůči zaběhlým konvencím, ale o promyšlenou součást desky.
Ta je již čtvrtou nahrávkou Or, přičemž ty předchozí měly své neuvěřitelné kouzlo především v živelnosti a autentickém zvuku obývacího pokoje. Žádné studio, ale domácí kutilství a nasazení, prostě žádný sraní, hlavně hudba. Tento přístup se s aktuální deskou rozchází. Byla sice opět nahrána velmi rychle, ale již ve studiu low resolution, masterována pak byla v Jámoru. A na zvuku se to patřičně projevilo.
Už to nejsou ty neuvěřitelně podladění a vřískající Or. Nahrávka je podstatně čistší, čitelnější a dospělejší. Nemyslím si však, že by to kapele nutně pomohlo. Deska díky tomuhle zvukovému kabátu zní jako ekvivalent fotografie upravené ve Photoshopu. Zachycuje okamžik, moment svého vzniku, ale je upravena tak, aby dobře reprezentovala či vyjadřovala požadovanou náladu. Není to zkrátka čistý záznam skutečnosti, není to záznam z obýváku jako dřív. Zvuk ale rozhodně není slabou stránkou nahrávky, je jen zkrátka jiný.
Podobně je na tom hudba. Or byli dříve jako zjevení. Kytara, basa, bicí. Všechno hrané brutální silou, žádné efekty, prostě pot a krev. Vše mířené přesně na cíl – rychle, úderně a bezhlavě.
Jednotlivé skladby na desce nejsou úplně nové, přesto v nových aranžích vyznívají opět poněkud dospěleji. Více motivů, více filigránské práce s nástroji a naprosto neúprosně přesná rytmika. Or zkrátka vybrousili svůj diamant k dokonalosti. Z desky však není tolik slyšet agrese, hnaní se vpřed a energie, jak to zachytili na dřívějších nahrávkách. Opět lze použít přirovnání k fotografii. Nová deska je perfektně ostrá a komponovaná, zatímco ty starší představují rozmazané momentky. Opět záleží jen na preferencích, protože skladbám nelze snad nic vytknout. Každá změna dynamiky je dobře připravená, texty i přes svou abstraktnost dávají perfektní smysl a jejich přednes je naprosto přesvědčivý.
I přes všechny tyto superlativy se na desce objevuje pár momentů, které příliš nechápu, a které mi připadají jako úlitba. Byť je těžké definovat komu – „scéně“, aktuálním žánrovým trendům, posluchačům? Jako jasné přihlášení se ke „scéně“ mi přijde použití samplu v závěru skladby „Stará dobrá mladá krev“. Sampl však nemá žádnou větší spojitost s textem skladby, působí poněkud samoúčelně nebo jako komunikace někam dovnitř, jako vtípek zasvěceným. Zároveň však Or propojuje s dalšími kapelami, které podobné samply využívají, a že jich v okruhu labelu Silver Rocket je.
Druhým překvapením byla závěrečná skladba „To samý“, která prostě zní jako Earth. Precizně vystavěná, zahraná a zaranžovaná, ale ta konotace a zvuk mě prostě jasně odkazují směrem k Dylanu Carlsonovi. Podobnost však bude zřejmě především zvuková, protože naživo zní tahla skladba jinak a odér Earth z ní rázem mizí.
Celá nová deska Or na mě působí jako vycizelovaný záznam polohy jedné kapely upravený tak, aby byl dobrý. Deska opravdu dobrá je, možná i vynikající, a Or jsou určitě kapelou „naší generace,“ ale k dřívějším deskám mám lidsky blíž. Ani ne tak proto, že by byly tak hudebně a skladatelsky dobré, ale spíš kvůli pocitu, že mám co do činění s momentkou, ne retušovaným obrazem. Naštěstí jsou Or velmi aktivní a koncertují jak o život, a teprve když jsou na stagi, tak nová deska správně nakopává a ukazuje, zač je toho loket. Nahlas, brutálně a bez servítků. Tak to mám rád.

Album v toku času disponuje proměnlivým vývojem. Úvodní „Západ“ začíná zvukově řídce, pak ale na chvíli zhluční, aby se následně rozjel na bázi kontrastu mezi akustickou příjemností a syrově tepajícím podložím. „Stará dobrá mladá krev“ od bezcitné hlučnosti vystřeluje k prudce či až zbrkle energickým výpadům, zatímco „Sny“ postupují cestou lehkonohých rytmů, jež přes emočně vypjatější konstrukci dovádějí k nějaké filmové sekvenci. „T.O.E.“ sice vzplane a pak zvadne, čímž však vytváří živnou půdu pro melodicky silnou gradaci, podobně jako položka „5“, od rostoucího lomozu sklouzávající téměř do ticha. „To samý“ burcuje ostřejšími tóny, které se dlouze převalují na místě a průběžně se zhušťují až k pocitu tíživé atmosféry očekávání čehosi, co přichází v odlehčeném finále přizdobeném decentními smyčci. To vše pospolu slouží k poznání, že se zde hraje sice na amatérskou notu, ale kompozičně míří do výšin, jež mohou vést k diagnóze undergroundového popředí.

Není třeba pochybovat o tom, že neurčitá množina silverrocketovských sektářů tohle může označit za to momentálně nejlepší, co v tuzemském prostředí existuje, a do určité míry lze tyto jejich domněnky snad i potvrdit a podepsat. Částečně ta stejná a částečně odlišná sorta údajně všežánrových jedinců, žijících nejčastěji v Praze či Brně, čtoucích přechytralá média a poslouchajících hlavně alternativní folk, alternativní country, alternativní elektroniku, alternativní hip hop a vůbec alternativní „cokoli“, může toto považovat za jedinou dostatečně alternativní a proto akceptovatelnou formu rocku, což se však při odhlédnutí od jejich vidění kultury nezdá být až tolik pravdivé. Spíše možno tvrdit, že ona výrazová rozmáchlost souboru je současně limitována určitou komunitní svázaností, která z této nahrávky činí rozhodně působivou, ale zároveň ne zcela vrcholnou záležitost.