Opeth + Alcest

Nenápadný půvab aristokracie
29. října 2014
Praha, Roxy

„Pale Communion” jsem slyšel všeho všudy jednou. Z téhož důvodu jako všechno, co přišlo po „Ghost Reveries”. Objektivně vzato bylo v naprostém pořádku. Přesto - nebo spíš právě proto - mi chyběl důvod se k němu vrátit. Na rozdíl od koncertů. Zvláště ten poslední mi potom, co jsem se málem utopil v Girově bezedném Labutím jezeře, přišel k duhu.

Přesto měl večer v pražském Roxy vadu na kráse. Ne však vinou kolegia kolem Mikaela Åkerfeldta, ale předskokanů. Tomáš Šrejber, který představení Alcest v uplynulých čtyřech letech zdokumentoval víckrát než já, si vůbec nebyl jistý, jestli jejich playlist za tu dobu doznal nějaké výraznější změny. I kdyby ano, jejich hudba, byť ji zvukař ošetřoval s náležitou péčí, vykazovala obdobnou dynamiku jako kardiogram pacienta v kómatu. První skladba ještě živila jisté naděje, ostatek uspával. Přitom zrovna o Alcest jsem si nemyslel, že nástup hlavní hvězdě večera jen usnadní.

Opeth lze bez přehánění pokládat za metalovou aristokracii. Byť to znamená se už předem smířit tím, že rod Åkerfeldtovců už téměř deset let spíš hledí do slavné minulost (a to nejen své vlastní), než do obdobně skvostné budoucnosti. Spílat jim do přešlechtěných degenerátů ale stále není a zřejmě ještě nějakou dobu nebude na místě.

„V souladu s doporučením Sira Winstona Churchilla vyčerpal téma, nikoliv posluchače.“

Snad jediné, co mi v jejich koncertu připadalo trochu rušivé, byl smích, jímž obecenstvo častovalo každou aspoň náznakem vtipnou Mikaelovu poznámku. Jinak nemám, co bych bezmála dvě a půl hodiny trvajícímu, v dobrém slova smyslu profesorskému výkladu z pětadvacetileté rodové historie vytkl.

Nejenže nepostrádal spád a patřičnou dynamiku. Plně v souladu s doporučením Sira Winstona Churchilla vyčerpal téma, nikoliv posluchače, a rovnoměrně pokryl jak období po „Blackwater Park“, tak před ním. Mezi Opeth a jejich diváky sice zely nepřekonatelné třídní rozdíly. Švédi jim však jako vždy zcela samozřejmě, byť pouze dočasně, zprostředkovali pocit, jaké to je patřit mezi urozené. Zároveň je přesvědčili, že bez jejich podpory by se stěží mezi ně mohli počítat. Mezi velkými kapelami nic mimořádného. Málokterá ale tomu skutečně věří. Opeth budiž nadále mezi čestnými výjimkami. Klaním se.