Opeth a Pain of Salvation

Švédské progresivní hody
22. listopadu 2011
Barcelona (Španělsko), Sala Apolo

Pokud jste si někdy mysleli, že zařizování akreditací a případných rozhovorů je v našich končinách krkolomný proces, znamená to, že jste to nikdy nezkoušeli na španělské půdě, přesněji v Barceloně. Jeden by přirozeně čekal, že se nachází v evropské metropoli se vším všudy, opak je pravdou.

Člověk může psát týdny předem, ale organizátoři na maily zásadně nereagují. Pokud k tomu nakonec dojde, přehazují si vás jako horký brambor tak dlouho, dokud to nedojde do situace, kdy jsou akreditace a termíny na rozhovory uzavřené. Takový proces nebyl ojedinělý ani v případě výstavních progresivních hodů ve formě společného vystoupení Pain of Salvation a Opeth v barcelonském klubu Apolo. Když to nešlo klasickým způsobem, chtěl jsem si jako správný fanoušek zakoupit lístek na místě večer před koncertem. U vstupu mě zastavil pořadatel/gorila s dotazem, zdali jdu na „Nasty Mondays“? Lámanou španělštinou (nechcete ani vědět, jak moc lámanou), jsem se dotázal na lístky. „Maňana“. Je mnoho věcí, které tu člověk musí tak nějak překousnout, jako i fakt, že tu skoro nikdo nemluví ani slovo anglicky a kasy na kulturní akce jsou otevřené podle dobré nálady a pokud zrovna není další siesta.

Před klubem již nedočkavě čekal dav fanoušků včetně mnoha, kteří byli nejrůznějšími okolnostmi donuceni koupit si lístek až na místě. Pro všechny případy jsem si napsal jeden z kontaktů, který si mě dříve přehazoval, a dotázal se po dotyčné osobě na místě. Vyklubala se z ní celkem milá slečna, na kterou stačilo udělat očka, vytasit českou občanku a trochu přitlačit způsobem: „Tak co s tím uděláme, když už jsem tady?“ Vřele mi byl ukázán vstup dovnitř.

Něco se přece jen těm Španělům musí nechat: ve všech společných prostorech je zakázáno kouřit, klimatizace jede, jak má, a ten zvuk, dámy a pánové! Paráda. Pochopitelně ani organizátor vám nezařídí, aby vám nějaký vůl neřval do levého ucha texty Daniela Gildenlöwa, který přesně v osm hodin naběhl na pódium se svojí kapelou Pain of Salvation. Jelikož jsem je nemohl zastihnout v Praze na podporu výborné poslední desky „Road Salt Two“, chtěl jsem si to vynahradit tady. Velký kus podzimního turné má už kapela za sebou, a i když podstatnou část dělali Opeth doprovod, kapela se cítí přirozeněji jako hlavní hvězda večera. Moc prostoru neměli jak na pódiu, tak ani časově a z chování muzikantů to bylo poznat.

„Åkerfeldt publikum mnohdy pobavil, ale vážně se divím, že za ty svoje občas velmi arogantní kecy ještě neschytal půllitrem po hlavě.“

Únava byla přítomna, ale i přes drobné chyby a neshody si dokázali vystoupení užít. Hlavně tedy kytarista Johan Hallgren, který kapelu na konci tohoto turné opouští. (Nejvíc mě dostal jeho přednes dětského vokálu ze skladby „Conditioned“.) Z pohledu fanoušků a jejich prvních reakcí bylo jasné, že většina snad poslouchá obě kapely rovnoměrně. Muzikanti jim servírovali materiál především z nové desky jako „1979“, „To the Shoreline“. Krátce se připomněly i dřívější časy s „Diffidentia“ a „Ashes“, aby set dovršili s „Linoleum“ a „No Way“ z desky předposlední. I sám Daniel si byl vědom, že kapela má za sebou lepší vystoupení, byl jsem však moc rád, že jsem je zase viděl.

Nadešel čas pro hvězdu večera. Opět precizně na čas nakráčela sestava progresivního kultu Opeth a bez jediné známky emocí rozbalila set s kouskem „The Devil’s Orchard“. Po krátkém přivítání pokračovali v představování nové desky „Heritage“, čerstvému albu se vůbec věnovali během celého setu opravdu intenzivně, a podle toho to taky na pódiu vypadalo. Tolik skladeb od Opeth zahraných bez elektrických kytar se jen tak nevidí.

A já konečně totiž přišel o opethovské panictví, když jsem je toho večera viděl opravdu poprvé. Do té doby jsem to vždycky nějak prošvihl a můžu konstatovat jen jediné: padala mi huba a Opeth zněli naživo ještě lépe, než jsem si vůbec představoval. Nepostradatelnou kulturní vložkou jsou Mikaelovy komentáře mezi skladbami. Měli prý za sebou pár perných dnů, takže si podle slov frontmana večer opravdu užívali. Ale jak víte, z chladných tváří se to někdy těžko poznává. Åkerfeldt publikum mnohdy pobavil, ale vážně se divím, že za ty svoje občas velmi arogantní kecy ještě neschytal půllitrem po hlavě. Nejvíc si nemohl vynachválit přezdívku, kterou nafasoval od španělsky hovořícího publika a „Miguelita“ od obecenstva často vyžadoval.

Kromě nových kousků se dostalo i na klasiky jako „Face of Melinda“ či „Closure“. Mikael si nemohl odpustit zdrbat i lidi od hry „God of War“, kteří kapele nezadali žádné instrukce, a proto jim nabídli, co je napadlo, a to opět akusticky zahranou „The Throat of Winter“. Dostalo se i na tvrdší kousky jako „Porcelain Heart“ nebo „Hex Omega“. Osobně bych si představoval trochu údernější set, ale z aktivit kapely jak naživo, tak i na poslední desce jsou vidět trochu jiné chutě, navíc když se hlavní kapelník může vyřádit v Bloodbath.