Old Soul | ██████

Všechno dobře
2014
kooperace sedmi labelů
12" (2 + 2 skladby)
postblack | screamo
www.oldsouloldsoul.blogspot.com
www.we-dont-have-a-name.blogspot.com

Plzeňští ██████ vydali začátkem léta společné splitko s americkými Old Soul a od našinců se očekávalo nemálo. Jejich debutové demíčko, které se v mezidobí dočkalo krom MC a LP také CD verze, v očích mnohých vystřelilo kapelu mezi postblackové naděje, stále však s nohama skromně na zemi. A o Old Soul jsme do té doby neslyšeli vůbec nic.

Michiganští Old Soul jsou oproti Západočechům o něco zkušenější, co se položek v diskografii týče. Debut vydali v roce 2011, v následujících dvou letech přidali ještě další dvě desky a krátce po realizaci splitka s ██████ se pustili i do další dělené nahrávky, tentokrát s německými Lentic Waters.

Americkou stranu desky otevírá svižná a úderná skladba „Lens”. První sekundy na sebe veškerou pozornost strhává dunivá basa, která dává tušit, že za malou chviličku přijde na řadu řádný náser. A on taky přijde. Misantropické screamo tak akorát postčerné, aby adekvátně poodkrylo nezbytné hardcorové prvky. Nechybí ani mírně zasněná pasáž, má oblíbená, která však poskytuje pouze zdánlivou iluzi klidu před nadcházejícím dravým zakončením.

Druhý příspěvek je skladbou typově odlišnou, přesto však stále ctící žánrová pravidla. Dvanáctiminutová, kompozičně do posledního detailu vybroušená „Emerald” v sobě ukrývá všechny ty osvědčené, fungující a žádané prvky atmosférického postblacku, poskládané a odehrané tak, jak si příznivec žánru přeje. Old Soul dávkují jednotlivé emoce do plochy celé skladby s potřebnou rozvážností, zkušeně pracují s gradací i náladami. Zní zkázonosně, přesvědčeně a odhodlaně. Ke konci však skladba působí poněkud uměle natahovaná a slepovaná, což pak částečně odbourá komplexní pohled na celou jejich stranu splitu.

„Ani na aktuálním splitku se nezbavili přirovnání k Deafheaven či devadesátkovému screamu, což by se však mělo brát jako pocta, než jako osočování z vypočítavosti.“

Naši oblíbení ██████ navazují přesně tam, kde začátkem loňského roku skončili, chtělo by se říci. Ale není to tak úplně pravda. Ačkoliv pokračují v pojmenovávání skladeb římskými číslicemi, ta rok a půl dlouhá mezera mezi oběma nahrávkami je v jejich nové tvorbě přeci jen slyšet. Ani na aktuálním splitku se nezbavili přirovnání k Deafheaven či devadesátkovému screamu, což by se však mělo brát jako pocta, než jako osočování z vypočítavosti.

Úvodní „V” je nekompromisně tím nejlepším kusem, který ze sebe kapela doposud vypotila. Tísnivá, dusná a hustá atmosféra pohlcuje vše, každou vteřinou, každým okamžikem. Struktura skladby nabízí mnohá zákoutí k prozkoumávání, čemuž dopomáhá především oproti debutu znatelně kvalitnější zvuk, který však neztrácí nic ze své temnosti a špinavosti. Mírné upozadění vokálu pak působí až démonicky. „Šestka” pak pokračuje v již dříve nastavené naléhavosti. Opírá se o drtivou hráz tří kytar, zdánlivě odpočinkové vyhrávky a beznadějí protkaný text. Oproti předchozí skladbě je kompozičně přímočařejší, agresivnější a neústupnější.

Mix i mastering nahrávky jsou na skvělé úrovni, dovolují vyniknout mnohým detailům, které bývají při živé prezentaci nemilosrdně zadupány koncentrovanou energií, hlukem a aktuální bezprostředností.

Obě kapely předvedly skvělou práci. Američané potvrdili, že se i za oceánem dělá slušný undergroundový postblack, a naši ██████ zase potvrdili, že do nich vložená důvěra přináší více než uspokojivé výsledky.

fotografie: Andrea Petrovičová