Ólafur Arnalds – For Now I Am Winter

A nyní jsem výkřikem i tichem…
2013
Mercury Records
48:03 (12 skladeb)
ambient / modern classical
http://olafurarnalds.com

Jakoby Islanďan Ólafur Arnalds našel stopařova průvodce po galaxii a skrze třetí plnohodnotné album nechává posluchače objevit paralelní vesmír své už tak intenzivní tvorby. Faktem zůstává, že otevřená náruč dokáže být stejně vlídná, jako nepříjemně uchvacující a „For Now I Am Winter“ si o jistý kompromis říká, v celé svojí délce. Dokáže se však za něj odvděčit.

Arnalds, Nils Frahm, Max Richter nebo třeba Peter Broderick, tihle všichni a ještě mnozí další udávají formu i podstatu subžánru moderní klasiky tak, že i bez zatěžkávací zkoušky, kterou je (nejen) u vážné hudby čas, dokáží obstát v měřítku aktuálního vkusu, aktuálních emocí. Schopnost kompozičního vyprávění skrze instrumentál jde v přímé úměře k posluchačské empatii, dokáže být velmi obrazotvorná a mnohdy nachází spojitost i s filmovou tvorbou.

Zvláštní pocit, schovaný v tichu po výkřiku, kdy netušíte, co se stalo a už vůbec ne, co se stane. Zvědavost, úzkost, naděje, očekávání, já si tohle všechno s Ólafurem bezděčně spojuji a vlastně docela nedávno jsem jeho práci přirovnal k binárnímu kódu. Protože nacházím pouze dvě polohy, kterak tuhle hudbu vnímat – buď se jí nechat plynule obtékat jako vděčně melancholickou kulisou, anebo ji nechat skrz sebe protékat. Jako výpověď. Vlastně až doposud vycházel z detailně propracované, minimalistické klasiky, kterou jen zřídkakdy proložil ambientní, downtempo elektronikou. Tohle si od něj, myslím, posluchači už zvykli očekávat a s velkou pravděpodobností přistoupí stejně i k novince. O to větší a záludnější překvapení je ale čeká.

„Protentokrát se smiřuji s faktem, že smyčce i klavír už jsem u Arnaldse zažil mnohem naléhavější.“

Ostatně už letmý pohled do tracklistu „For Now I Am Winter“ dává tušit to, co se s přizvanými hosty leckdy stává, a sice že více či méně pozmění tvůrčí výraz samotného interpreta. Samozřejmě, zpěv dává muzice další rozměr, ale jak to dopadne tam, kde už dávno šíře i hloubka jsou? Arnór Dan Arnarson ani v nejmenším nepřekrývá Arnaldsovu tvůrčí individualitu a přirozeně s celým konceptem splývá. Díky specifické barvě hlasu, která mi okamžitě připomněl Pata Grossiho z projektu Active Child, dostávají tracky s ním zvláštní, lehce chamberpopový feeling. V případě progresivnější skladby „Reclaim“, která vysloveně vyčnívá nejen v rámci samotného alba, ale z celé dosavadní Arnaldsovy diskografie, bych se dokonce nebál použít příměr k modernímu dream popu.

Naopak orchestrální aranže zní poněkud střízlivě, chilloutově, takže deska z jedné strany postrádá nějaký vyloženě (melo)dramatický náboj, ale z té druhé působí velmi otevřeně, vzdušně. Rukopis druhého hosta Nico Muhlyho, který už spolupracoval s islandskou špičkou jako Björk nebo Jónsi, je tak víc než patrný a protentokrát se smiřuji s faktem, že smyčce i klavír už jsem u Arnaldse zažil mnohem naléhavější. Možná je to jistá daň za větší poměr elektroniky, ambientu, přesto myslím, že se při Ólafurově skladatelské otevřenosti daly zásadnější experimenty očekávat. Od dob pokojně uhrančivé čistoty debutové „Eulogy for Evolution“ ušel díl cesty, která se stala možná už dopředu příliš snadno identifikovatelnou.

Hudbu netřeba „polidšťovat“, protože se skládá ze všeho, co je svrchovaně lidské, a i když je „For Now I Am Winter“ velmi přístupná, okázale chladná, smutná, je taky značně osobní. Deska, která vyvolá rozpaky, i když stojí na jistých základech, zpravidla zhodnotí pointu až v kontrastu s tou, která ji bude následovat. Pro mě ji však má už teď.