Off Festival 2014

Požehnané časy
Earth, Oranssi Pazuzu, Slowdive, Bo Ningen, Fuck Buttons, Deafheaven, Dirty Beaches, Thaw, Lyla Foy, Gary Wilson & The Blind Dates, Xenia Rubinos, Lee Bains III, Tuxedomoon, Hookworms, Neutral Milk Hotel, The Jesus and Mary Chain a další
31. července – 3. srpna 2014
Katowice, Dolina Trzech Stawów

Hudební festival aneb ten čas v roce, kdy je potřeba nechat se vláčet netušeným a prokládat to zážitky, k nimž se váží nemalá očekávání. Čas na hluboké prožitky i nezbytnou zkratku. Letošní Off argumentoval mimořádně slibným lineupem, jehož nejlepší koncerty se vázaly spíše na menší pódia, případně staré kino anebo kostel.

Architektonicky hodně specifické polské Katovice se už nějaký ten rok snaží profilovat jako moderní evropské město, k čemuž nepatří jen horečná přestavba, ale jaksi zákonitě též kulturní podniky, které svým záběrem dalece překračují místo konání. Jedním z těch katovických je festival Off, přehlídka s dramaturgií rozhodně nepodbízivou a často až odvážnou, zejména pokud se týče Experimentální scény, tedy jednoho z celkem čtyř pódií, které tu po tři dny nabízí desítky kapel, přičemž těm polským bývají (pardon, ale naštěstí) vyhrazeny časy spíše odpolední.

Neholdujete-li velkým festivalům (návštěvu Offu odhaduji na nějakých dvanáct tisíc diváků, což je počet, který činil běžný provoz vesměs příjemným), které řadí jednu kapelu za druhou, pročež je těžké užít si pořádně byť jen jednu z nich, nebude Off akcí, která váš náhled zásadně promění. Jelikož je ale každý svého festivalového programu strůjcem, záleží na vás, zda se necháte vláčet okolnostmi anebo budete sveřepě trvat na kvótě patnácti zhlédnutých koncertů denně. Má cesta byla střední, tu zarputile naplánovaná, tu spontánně přesměrovaná a toto jsou vzpomínky na ni.

Letošní festival napsal na plakáty největším písmem několik jmen, které spojuje statut v něčem zásadních, až kultovních kapel a též nedávný – povětšinou jen koncertní – návrat. A stálo-li by hodnocení festivalu jen na headlinerech, trudno by bylo. Odpusťte zkratku. Kníkající Neutral Milk Hotel jsem sledoval z povzdálí s usilovným pocitem, že něco tak „so 90s“ se jen tak nevidí. Vystoupení Slowdive bylo milé až krotké – a právě v tom jsem spatřoval důvod, proč si déle nekazit dojem. No, a co se The Jesus and Mary Chain týče, navzdory občasnému riffu, jaký vybičoval pozornost, že nemusí jít jen o obyčejnou písničkovou kytarovku, jsem asi půl hodiny dumal nad tím, co to má všechno znamenat, abych následně raději odešel na zanícený hip-hop v podání Le1f. U všech tří kapel bylo více méně cítit, proč byly svého času tak důležité. U všech tří kapel – přičemž u sympatických Slowdive mi to bylo líto nejvíce a ten pocit byl zároveň nejslabší – jsem pak o kus silněji vnímal, o kolik by bylo lepší, kdyby zůstaly uzavřeny v letech, kdy měnily hudební scénu, a nepokoušely se oživovat náladu časů, které se nevrátí. Vzpomínky se nutně nemusí snoubit se slzami, v těchto třech případech se to však bez nich – z různých důvodů – neobešlo.

Slova uznání jsem neměl ani pro Michaela Rothera s programem „hraju muziku kapel Neu! a Harmonia“. V mnoha lidech tenhle koncert vzbuzoval příjemné mravenčení – například v baskytaristovi Oranssi Pazuzu, který mi gentlemansky naznačil, že „musí nesouhlasit“, pokud jde o mé hodnocení, v němž to lítalo slovy jako „nostalgické vzpomínáníčko“ a „takový přešlechtěný Mike Oldfield“. Zdrbnu ještě vystoupení Lyly Foy aneb nejfádnější koncert celého festivalu aneb zajímavou hudbu jen dobrý hlas nedělá a pojďme se věnovat tomu, co za to stálo.

TOP 5

Umístit koncert Earth do kostela se mohlo zdát jako trochu prvoplánová kratochvíle, ovšem jen do momentu, kdy Dylan Carlson, Adrienne Daviesová a baskytarista Bill Herzog spustili zhruba sedmdesátiminutové vystoupení, které nepotřebovalo pražádné paralely se sakrálním prostorem, aby vyznělo naprosto majestátně. Nová deska ikon drone rocku je nejen díky hostujícím vokalistům takřka optimistická a pozitivně vyzněl i tenhle koncert. Carlsona jsem ještě neviděl v tak příjemném rozpoložení, sledovat Adriennin bubenický balet bylo opět fascinující a koncert jako takový nelze shrnout jinými slovy, než total guitar worship v adekvátních prostorách. Jsem fanoušek, ale tohle bylo nad očekávání dobré. Výjimečné. Neopakovatelné.

Ano, miluju Japonsko. Ano, dostává mě, když po brutální řežbě děkují Japonci se skromností nejen kontrastně uctivé, ale uvěřitelně nevěřícné. „Vám se to vážně líbí?“ jako by divili. Lhostejno, zda se bavíme o Final Exit na OEF anebo Nisennenmondai zde. Ovšem to, co předvedli Bo Ningen, bylo dechberoucí. Tradiční záliba Japonců ve staroškolském riffu zde nabrala obludné kontury. S nasazením, v jehož stínu vyznívá běsnící zpěvačka Perfect Pussy jako pozér (nic ve zlém), semleli Bo Ningen jednu ze stanových stagí, počet křepčících řad se s každou minutou rozrůstal a se závěrečnou „we will play one more song, but don't worry, it's twenty minutes long“ už skákaly i slečny, které předtím rozpačitě sledovaly své partnery mířící do kotle. Brutální, elegantní.

Pokud do roka a do dne nebudou Oranssi Pazuzu jedním z uctívaných lídrů alternativních směrů na scéně tvrdých kytar, stanou se klávesy nejoblíbenějším nástrojem blackmetalistů. Finský spolek snoubící právě blackmetalovou agresivitu, psychedelická okouzlení a celkovou hutnost a zemitost předvedl přesně ten typ koncertu, který posluchače na začátku vtáhne a na konci vyplivne, přičemž to mezi zůstává v oparu nejistoty, čeho že byl právě svědkem. Emperor ať se jdou se svým mincemi cinkajícím comebackem bodnout, tohle je severní vítr se vším všudy. A propos, když jsme se s frontmanem Jun-Hisem v ohrádce určené k pití piva bavili o tom, jak je otravné pít pivo v ohrádce určené k pití piva, a jak to moc dobře zná z Finska, mezi řečí zmínil, kterak ho den předtím zastavil Dylan Carlson a jen tak řekl, že má moc rád desku „Valionelu“. „I was like ‚fuck‘… I had to give him a t-shirt.“ Některé vazby jsou prostě dány. A důkaz následuje.

Symbolickou „účastí“ na zahájení londýnské olympiády posílení Fuck Buttons rostou a posouvají se, a jakkoliv je jejich poslední deska učesanějším pokrokem od průlomové „Street Horrrsing“, naživo se s tím nemazlí. Zvukově vyladěný koncert doprovázený stylovou projekcí vycházející ze siluet obou muzikantů snímaných v reálném čase, vtahoval svou razancí a zároveň čistotou.

Osobní objev festivalu (Japonce nepočítaje), Dirty Beaches, zahrál už v předfestivalový den a bylo znamenité, že se tak stalo v kinoteatru Rialto před sametovou oponou, která dala vystoupení projektu Alexe Zhanga žádoucí nádech mírně dekadentní lounge music.

Pominu-li vystoupení The Paranoid Critical Revolution, které pomalu uzavíralo program experimentální stage, bylo nejméně lidí pod pódiem při koncertu Wolf Eyes. Respektive na jeho konci. Setrvalý odliv publika lze chápat, stejně jako frenetický potlesk těch, kteří vydrželi. Americké trio budilo dojem, že se se svým dryáčnickým projevem zapomnělo na EBM scéně devadesátých let (zdravíme Vanessu), právě v tom ale spočívala část zvířecké přitažlivosti jejich hlučného, všeobjímajícího mindfucku.

Čtyřicet minut běsnění a účes stále drží. Deafheaven přejali od Liturgy žezlo kapely nejvíce nenáviděné pravověrnými metalisty, jimž leze na nervy zejména afektovaný projev George Clarka a taky možná to, že kytarista Kerry McCoy vypadá více jako nerd, než někdo, kdo je pure a true. Prezentaci kapely pomíjet nelze, je ovšem možné v ní právě naopak nacházet podstatnou část přitažlivosti. Clarke toho nafluše o kýbl víc než dezolát Niklas Kvarforth, počíná si při tom ovšem podstatně méně zoufale. Ne, Deafheaven nebyli „the odd band out“, jak si Clarke myslel, jejich koncert – jakkoliv působivý – ale potvrdil, že klubové prostředí jim sluší o kus více. Když se zpěvák vrhnul do lidí a ti se konečně shlukli tělo na tělo, energie, která z hudby Deafheaven prýští, dostala konečně příležitost vyniknout.

Katalog chválí, kapely hrají

Zanícení pořadatelů pro pozvané kapely nedokazuje jen ochota přivézt je do Polska pro jediné vystoupení, ale i práce, kterou si dávají s profily muzikantů ve festivalovém katalogu. Ten je nicméně psán tak, že by mě donutil zajít i na koncert Katapultu, kdyby zde podivným strojením osudu hrál. Ošidnost takového přístupu lze ilustrovat na bezpočtu příkladů, vezměme si třeba postmetalisty Thaw. Soudě čistě dle anotace, měli jsme očekávat masivní pohlcení jako od SunnO))), podpořené záhadnou identitou muzikantů. Jelikož ale Thaw vystoupili za bílého dne jako jedna z prvních kapel v programu, mohli jsme tušit, že to zase taková sláva nebude. A nebyla. Z domnělých bedňáků v mikinách s kapucí se vyklubala ona prý enigmatická kapela, nesporně snaživá, ale taky příliš šablonovitá, než aby došlo k vtažení. Temnota za dne, kdy slunce paří tak, že pořadatelé začínají rozdávat lahve s vodou zdarma, se zcela minula účinkem. Je něco v nepořádku, když se namísto hudbou zabýváte tím, jak zatracené vedro těm muzikantům v mikinách s kapucí musí být.

Podle šablony do značné míry komponují taky Angláni Hookworms, kteří se vezou na vlně tvrdé kytarové psychedelie, jak ji reprezentují v prvé řadě Hey Colossus anebo nezmaři Gnod. V hypnotickém riffování byli srovnatelně vytrvalí, což o to, ve výsledku ale sotva poloviční.

Pokud Earth v předvečer oficiálních festivalových dat zahráli mimo jiné písničku „o kočce, autě a kytaře“, nebáli se Cerebral Ballzy se značně omámeným zpěvákem v čele variovat skejťácká témata a Lee Bains III zase zpívat „o babiččině domě“. A bylo to v zásadě příjemné, jak už tyhle kytarovky, u kterých má člověk chuť se nevázaně zapotit, bývají. Z kategorie příjemných byly i koncerty Xenie Rubinos (aneb St. Vincent to zvládá lépe, ale proč ne) anebo divouse Garyho Wilsona a jeho The Blind Dates. Z podobné zaprášené škatule kvílivého experimentování vylezli v předvečer festivalu i obskurní Tuxedomoon – ten typ trochu staromódně experimentujících pánů, které představa Freudova gauče vybičuje k nečekaným, dráždivým (občas až iritujícím) a ujetě vtipným nápadům.

Na tričkách návštěvníků letošního Offu byli nejčastěji k vidění Joy Division (podpořeni i jednou kérkou a jednou taškou) a Burzum (podpořeni skutečností, že jeden z drsných pánů s Vargem na triku mužně nosil své partnerce kabelku), v poslední festivalový den stoupl počet motivů Slowdive. Těžko říct, jak moc to o festivalovém publiku vypovídá – spíše méně, neb kytarové kapely se zde dočkávají srovnatelného ohlasu jako elektronické i ty mezi. Přičemž se za tuhle zkratku omlouvám, neboť Off je z těch festivalů, které tohle dělení v zásadě z podstaty popírají. Ne snad srdíčkovským „hudba je jen jedna“, jako tím, že přirozeně rozrušuje bariéry mezi žánry, jejichž rozličná pojetí představuje.

Průvodce praktický

Rozhodujete-li se o cestě na festival podle toho, jaký komfort skýtá, pak vězte, že se Off nálepkou „ekologický a čistý festival“ nechlubí náhodou. Na druhou stranu, tahle nálepka má i své hnusně odchlíplé rohy. Ač nevím, co nejvíc polské pořadatele vede (či nutí) k jistým omezením, nemění to nic na tom, že nutnost vypít si pivo a sníst jídlo v k tomu určené zóně je poněkud otravná, zejména spěcháte-li na kapelu a netoužíte další hodinu žíznit. Absence tvrdšího alkoholu byla letos symbolicky kompenzována partnerstvím s nejmenovaným bylinným likérem (v ceně 7,50 zlotých za panák metráže 3,5 cl), nabídka jídla solidní i pestrá. Stanování opodál, počet ubytovacích kapacit ve městě samotném dostačující (sám jsem rezervoval dva dny před festivalem). A jakkoliv to může a nemusí být vina festivalu, tradičně bídná byla nabídka kapelního merche.

fotografie: Adam Jędrysik