Off Festival 2013

Vytvoř si svou dimenzi
Zeni Geva, KTL, Dope Body, Guardian Alien, Brutal Truth, Julia Holter, Bohren & der Club of Gore, Godspeed You! Black Emperor, My Bloody Valentine, Goat, Mark Fell, The Walkmen, Austra, Smashing Pumpkins, Shackleton, Girls Against Boys, Circle, Fatima Al Quadiri, Mykki Blanco, Psychoegyptianaryanboy, Fire!, Metz, Labyrinth Ear, Mica Levi/Micachu, Cloud Nothings a d.
1. - 4. srpna 2013
Katowice, Dolina Trzech Stawów

„Hipsterský“ Off nabízí svobodu volby. Na vyprodaném festivalu se míjejí tisícovky lidí, jejichž vkus se může diametrálně lišit, ale většina přesto odejde spokojená. To neznámé vás zde uchvátí více, než osvědčená kvalita. Dobrá hudba je neustále v dosahu.

Jasně, že na Off pojedu odvést solidní redaktorskou práci, napsat objektivní report, stihnout všechny kapely a jasně, že se drog, jakož i alkoholu ani bidlem nedotknu. Z minulého roku přece vím, že to je fyzicky náročný festival a že už mi nesmí utéct ani jedna dobrá kapela. Jistě. Plán to byl hezký. Dopadlo to tak, že jsem z festivalu vstřebal vše, na co jsem měl energii, a po příjezdu domů jsem spal šestnáct hodin v kuse. Dodnes chraptím a bolí mě žebra. Příští rok jedu znovu. Akorát se předem pořádně vyspím.

Ve čtvrtek odpoledne se mi především díky mé drahé polovičce podařilo během šesti hodin dostopovat do Katowic, a tak jsme v pohodě stíhali nultý den festivalu. Máme štěstí, že už druhý rok bydlíme v samém centru města u hostitele Mobyho, a tak rovnou vyrážíme na místní Stodolní ulici – Mariackou. Tam se zdarma konalo vystoupení londýnských Labyrinth Ear na pouliční ministage Kato Baru. Prezentovali se krátkým synthpopovým setem, který stál na zpěvaččině (pří)jemném vokálu. O nějakou půlhodinku později se na stejném místě představila i Mica Levi/Micachu se svým DJ setem. Kupodivu nescratchovala vysavačem. První půlka celkem nudila, ale když začala přidávat hrubější glitche, získala si mou pozornost. Přesto nothing special. Opravdu zajímavé věci nás teprve čekaly.

Páteční den jsme se nemínili nudit u Mikala Cronina a počkali si na první hlučnější kapelu Dope Body (foto). Kapela, která z alba „pouze neurazí“, odehrála energický koncert. Hopsavý noiserock, první mosh, kotlíkáři a propocená košile. Po takové rozcvičce nelze než hodnotit kladně – tedy pokud pominu místy trapného zpěváka svlečeného do půlky těla. Z Dope Body přirozeně sálala odvázanost, což ovšem nelze říct o mdlém efektním indie rocku Cloud Nothings, kteří následovali hned poté na hlavní stagi. U úmorně stereotypního setu nešlo vydržet příliš dlouho. Jak přes kopírák to platilo i pro legendární Girls Against Boys, kteří předvedli hudbu plnou typických indierockových/HC šablon, která už mi v současnosti nemá co nabídnout.

„‚Neznáš náhodou tu skvělou blackmetalovou skupinu Liturgy?‘ – ‚No já nabubnoval album ‚Aesthetica‘!‘“

V tuto chvíli mě přemohl hlad, což je spjaté s dvojnásobným „bohužel“. Bohužel jsem stál ve skoro půlhodinové frontě na nejhorší kebab na světě a navíc mi – bohužel – unikli prý výborní Buke and Gase.

Chuť jsem si pořádně spravil na kapele, na kterou jsem se těšil už od dubnového vystoupení ZS v Kabinetu Múz. Po výborném koncertě brooklynských avantgardistů jsem se dal do řeči s jejich pohodovým dlouhovlasým bubeníkem Gregem Foxem. Říkám mu, že má pulzující, metalovější styl než jeho předchůdci, čehož se chytl, a tak jsme se dobrých deset minut bavili o metalových kapelách v Americe. Pak mě napadla vskutku geniální otázka: „Neznáš náhodou tu skvělou blackmetalovou skupinu Liturgy?“ - „No já nabubnoval album ‚Aesthetica‘!“ Epic facepalm… Bral to s nadhledem a mimo jiné mi doporučil svůj nový projekt Guardian Alien. Album, které vydali minulý rok, je sedmatřicetiminutový kontinuální astrální trip, díky němuž jsem měl od koncertu nemalá očekávání.

Přestože Guardian Alien vychází z metalových základů, dokázali zaujmout i lidi, kteří naboostrované hoblování a okázalé pózy nemají příliš v lásce. Guardian Alien totiž mají nestrojený pozitivní projev a osobitý zvuk. Je to éterický pomník psychedelickému rocku, prolínající se do sypačkově-protřepaného kraut-metalu (škatulky, hejbejte se, tady nestačíte). Skupinu jednoznačně táhne dirigent Greg, ostatní hudebníci se řídí jeho pokyny. Jedou podle volně načrtnutého základního mustru, jenž místy přerůstá v hypnotický jam. Ten místy jako by ustrne v Gregovu onanii, jenže on vždy drží repetitivní loop tak, že navléká hypnotickou smyčku každému živě příchozímu. Tranz navozující rytmika je podpořená kytarou, basou, elektronickým hračičkářem (terminus technicus, pochopitelně) a vokálem zpěvačky Alex Drewchinové, jejíž táhlé naléhavé volání vychází ven zkreslené přes dva mikrofony. Alex netahá vokál do výšek, ale do délek, a když pozvolna přerůstá v řev, vrcholí celý set. Pozitivní hypnotický zážitek mi vibroval v těle ještě druhý den.

O Guardian Alien neslyšíte naposledy. Pokud na dalším albu plně využijí potenciálu všech členů kapely a jejich hudba bude stále tak barevná, tak bychom se mohli opět dočkat nadžánrového klenotu. Zajímavé bude bezpochyby taky Gregovo chystané album s Benem Frostem.

„Nekompromisní chirurgické zákroky digitálního teroristy přecházely v řeznické inferno.“

Jdeme na pivo a z Food Zone bohužel slyšíme Smashing Pumpkins, kteří jsou otravní jak vosa pod trikem. Metalová sólíčka a nudná „naléhavost“ ve mně udupávají poslední zbytky respektu k této vykopávce.

Od Shackletona jsem čekal kvalitní elektronický set a toho se mi taky dostalo. Týpek s kloboučkem předvedl skvělý polyrytmický minimal house/dubstep, který byl dotažený v každém detailu. V každém beatu přicházel s něčím novým, vrstvil na sebe jednu stopu za druhou, vše do sebe zapadající jako ozubená kola. To vše podtrhl těmi nejhustšími basovými linkami, které jsem na letošního Offu slyšel. Zprvu jsem litoval, že nepřijel Haxan Cloak (který měl původně hrát ve stejný čas), ale takto aspoň ubylo jedno dilema a já si mohl užít skvěle zakončeného rána. Jediným průšvihem bylo vehementní vyhánění návštěvníků festivalu pořadateli a to asi setinu sekundy po skončení Shackletonova setu. Ze stejného důvodu museli i lidé, kteří mezitím rozkoukali noční film, odejít ještě dřív, než skončila jeho stopáž.

Sobota byla ve znamení nevyspalosti. Tak tak jsem stihl koncert noiserockových Metz, jejichž poslední eponymní album není podobně jako u Dope Body v rámci žánru ničím výjimečné. Nevěděl jsem, jak Metz sedne hlavní podium, ale oni ho suverénně ovládli, i když bylo parno k zalknutí. Svým „rokenrolem“ dokázali rozpoutat pořádný moshpit, z něhož jsem se vypotácel totálně zpocený, unavený a s naraženými žebry. Odpočinout jsem si šel na jeden z taháků letošního Offu – KTL. Tuto formaci tvoří Peter Rehberg a především sobotní kurátor Experimentální scény Stephen O'Malley známý ze Sunn O))), Khanate anebo Æthenor. Těšil jsem se na hrubé drony, ale přírodě bohužel neporučíš. Stihl jsem vnímat maximálně pět minut, po kterých jsem usnul tak tvrdě, že mě kámoši po jejich setu budili ještě dobrých deset minut. Tenhle fail si budu ještě dlouho vyčítat. Po částečném zmátožení u výborné kávy jsem se šel podívat na grindovou legendu Brutal Truth. Šlo vidět, že si to pánové užívají (připomnělo mi to historku o tom, jak je v Exitu nemohli dostat z pódia), ale jejich nečitelný zvuk v kombinaci s typicky rozházenými songy (u BT nikdy nešlo o přímočarou tupačku) mě hodně zklamal. Proto mířím na Marka Fella na Experimentální stage a rozdíl nemohl být víc diametrální. Nejde na to moc tancovat, ale krystalicky čistý zvuk, hrubé glitche a nepravidelné minimal techno s rukopisem labelu Raster Noton na mě působily jako očista. Nekompromisní chirurgické zákroky digitálního teroristy přecházely v řeznické inferno. Jediný problém spočíval v tom, že jsem jeho krátký set neviděl od začátku. Někdy příště.

„Nálada uvnitř sálu zcela kontrastovala s mírnou nudou viditelnou na obličejích relaxujících před stanem. Čekalo se na Godspeed You! Black Emperor.“

Po Fellově setu jsem si lehl před hlavní stage a čekal na jeden z hlavních taháků letošního Offu – Julii Holter. S cílem stihnout minišlofíka mě probudilo opravdu nepříjemné překvapení v podobě The Walkmen, které bych si nepustil ani na tom walkmanu. Oops, tak rychle na Scénu Trojky. Jenže tam znejistím. „Ekstasis“ mám dobře naposlouchanou, ale na koncertě mě nechytají ani mé nejoblíbenější songy. WTF? To, co Julia Holter předvádí, zní jako nudná přímočará popina, zbavená mnohovrstevnatého intimního kouzla její druhé desky. Jak kvůli nedostatku druhého vokálu, tak kvůli svému přístupu u mě Julie ztratila kouzlo magického klenotu. Plochost koncertu byla slyšet ještě zřetelněji na nové tvorbě. Vypadá to, že na připravovaném albu se Julie zřejmě nadlouho rozloučí s experimentálními postupy. Snad se mýlím. Vydržím „celých“ pět skladeb, ale když vidím, že už mě nic zajímavého nečeká, jdu raději ven před stan, dovádět na houpačkách. (Ty by měli zavést na všech festivalech!) V reakci na zcela opačný názor kolegy Tomáše Bláhy ještě cituji svou přítelkyni: „Ta holka je určitě autistka.“ Působila skutečně velmi chladně a poděkování po vytleskaných přídavcích bylo pouhé odměřené „Thank you.“

Němci Bohren & der Club of Gore, čili „extrémní metalisté, kteří se rozhodli hrát Sade“, na Experimentální scéně rozjeli jazz v drásavém tempu. Neskutečnou pomalostí vytvořili skvěle temnou atmosféru, kterou mezi skladbami prokládali historkami o vlcích. Nálada uvnitř sálu zcela kontrastovala s mírnou nudou viditelnou na obličejích relaxujících před stanem. Čekalo se na Godspeed You! Black Emperor.

Ke GY!BE mě poutá mládí, kdy jsem strouhal hlavně album s anténkami. Posléze u mě ale upadli v zapomnění, protože jsem se postrocku přeposlouchal. Nebyl jsem ani extra nadšený, když minulý rok oznámili, že po letech vydají nové album. „Allelujah! Don't Bend! Ascend!“ mě ale překvapivě posadilo na prdel a připomnělo mi, jak unikátní zvuk tato kapela má. V záplavě navzájem se vykrádajících postrockových uskupení má v žánru stále výjimečné postavení. Nebyl jsem sám, kdo se na ně těšil.

GY!BE přišli na hlavní scénu zahaleni do tmy a s publikem nekomunikovali, díky čemuž dali vyniknout videoprojekci a především hudbě samotné. Mnohovrstevnatá rozmanitost jejich produkce měla duchovní rozměr. Dynamicky sálala od klidných pasáží až po erupce, do nichž se zapojilo všech devět hudebníků (včetně dvou bubeníků). GY!BE mají svojský zvuk i díky tomu, jaké zvuky a nástroje se nebojí do své hudby zakomponovat. Nejsem expert, nebudu tu z Googlu citovat seznam používaných hudebních nástrojů. Jenom bych chtěl vidět jejich koncertní gear pohromadě – ten by vydal na plně naložený kamion. GY!BE odehráli čtyři dlouhé skladby, které odkazovaly na stará alba, novou desku, ale i na chystaný materiál. Spirituální zážitek mi kazili pouze užvanění barbaři a zvuk, který v hlasitých pasážích neřezal tolik, jak jsem očekával. Přesto jeden z nejlepších zážitků letošního Offu.

„Dokázali vyvolat atmosféru jako před zápasem sumo – maximální nekompromisní soustředěnost, která do lidí vlívala mytickou válečnickou atmosféru.“

Poté jsem zaskočil na Austru, kterou si doma občas poslechnu. Dokážu ocenit výborný vokál Katie Stelmanis a chytlavé refrény, ale brzo mě uondala rovnost rytmu. Kvalitní popík, ABBA pro tuto generaci (myšleno v dobrém). Já ale věděl, že na Experimentální scéně se odehrává něco, co musím zažít.

I kdybyste Japonce Zeni Geva nikdy neslyšeli, tak už jen výčet skupin, ve kterých se KK Null a hlavně Tatsuya Yoshida angažují, je úctyhodný. Hanatarashi, Boredoms, Ruins, Koenji Hyakkei, John Zorn, Merzbow, Acid Mothers Temple a tak dále.

Stačí kytara a bubny a krabičky. Stačí monstrózní repetitivní riff, do kterého nenechavý bubeník vkládá jednu prasečinku za druhou. Šlo by to nazvat i math rockem, ale vlastně prd, tady škatulky nestačí – Yoshida je totiž pomáhal formovat v jejich prvopočátcích. Prostě masérjakcyp! Do toho z krabiček hrající zlo. Distorze a loopy.

Ten nejprostší kytarový riff působil jako kráčející Godzilla, která boří vše v cestě. KK Null si při tom nahrával vybrané pasáže do loopu a dělal z nich noisová monstra. Yoshida bubnuje, když chce. Bo naprosto přesně ví, kdy má přitlačit na pilu a kdy zvolnit. K tomu nezvyklé japonské frázování od obou muzikantů. Místy hrdelním zpěvem svolávají božstva zkázy, místy jsem měl pocit, že mi bubeník spílá do prašivých běluh hláskem ne nepodobným jedné (brněnské) fretce. V hlavě mi dodnes zní výhružné „TYTARÚ!Ú!Ú!Ú!“ Dokázali vyvolat atmosféru jako před zápasem sumo – maximální nekompromisní soustředěnost, která do lidí vlívala mytickou válečnickou atmosféru. Kmenové bubny mě přivádí do tranzu, nohy vystřelují samy od sebe. Posvátná divočina. Chtěl jsem šetřit žebra, ale nešlo odolat. Kvapíky se stodvacetikilovými hovady, kteří kolem sebe mlátí hlava, nehlava. Z nejbrutálnějšího kotle na Offu jsem si odnesl „jen“ naraženou sanici. Zakončím to posledním klišé. Prostě Japonci! Skromní a přitom děsiví suveréni pro mě ovládli letošní Off.

Holy Other už byli nad mé možnosti. Totálně zdemolovaný jsem byl sotva schopen dojít na pivo a … dát si teplý čaj. S kámošema jsme odcházeli, zatímco z dálky zněli finští Circle sami sebe označující se za NWOFHM (New Wave of Finnish Heavy Metal). Je fakt cool, když si kapela vymyslí vlastní škatulku. OK, nebyl jsem tam, tak nemůžu hodnotit, jen si vzpomínám, že zpěvákova operní finština v nás vyvolávala salvy smíchu pokaždé, když se do toho opřel.

„Taneční neumětelství, které bylo na úrovni besídky střední školy. Působilo to na mě jako kombinace kopírky show The Knife.“

Po dopití zbytků proviantu na tajném místě už nebyl k dispozici žádný taxík, který by pobral sedm lidí do centra. Po chvíli hledání jsme jeden objevili. K našemu překvapení nám řidič sám nabídl, že nás sveze všechny. Bylo nás osm a v malém osobním autě bylo trochu těsno, což jaksi spustilo nekonečný záchvat smíchu umocňovaný řidičem, který schválně řezal zatáčky a kličkoval po ulici zprava doleva. Best taxi ride ever! Aby byl tento insider joke relevantní i pro vás, tak si příští rok vzpomeňte, že jedna cesta do centra Katowic by měla stát tak šestnáct zlotých, ne více.

Úplně unavení jsme v neděli nabírali sílu u frisbee a vodky Soplica (sic!). Přišel jsem až na Fire!, švédskou superskupinu tvořenou Matsem Gustafssonem (ságo, klávesy, elektronika), Johanem Berthlingem (basa) a Andreasem Werliinem (bubny). Fire! předvedli nádherně drásavý avant free jazz. Repetitivní smyčky á la Meshuggah do rozhozeného a stále se posouvajícího rytmu, kvílivé výkřiky sága, nepopsatelné klávesové výpady a to všechno v dechberoucí disonantní protihře. I přesto, že Fire! vyžadovali velmi soustředěný poslech, rozhýbali polovinu lidí v sále, jak z nich sálala energie. Nádhera!

Následovala kapela, kterou jsem si vymodlil. Švédové Goat (foto) vydali minulý rok skvělé album „World Music“, není sice příliš novátorské, ale je tak chytlavé, že mu nelze odolat. Naživo rozpoutali strhující taneční party, svou kombinací psychedelického rocku s afrobeatem. Goat je postavena na výkonu dvou frontmankách zpívajících (dost netakticky) hrdlem. Frázují jednoduše, ale raw přirozenost takového projevu k jejich hudbě výborně sedí. Staré i neznámé songy zněly skvěle, raději jsem ale neotvíral oči.

Psychedelická videoprojekce sice byla dobrá, ale jejich pódiová show byla tak samoúčelné mumbo jumbo, že mi za ně bylo trapně. Lítání po pódiu v maskách, naučená „choreografie“ a taneční neumětelství, které bylo na úrovni besídky střední školy. Působilo to na mě jako kombinace kopírky show The Knife (krajani, kteří na Colours of Ostrava vystoupili s maskovanými baletkami) a africkými tanečníky (sorry, ale na stejném festivalu jsem už xkrát viděl, jak to má vypadat). Měli by se vykašlat na divadlo a soustředit se na svou hudbu, protože ta je tak silná, že unese klidně i pódiovou prezentaci á la GY!BE.

„Trocha zklamání na konec, ale není třeba zoufat.“

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek My Bloody Valentine a po poslechu letošního alba jsem už vůbec neměl zájem ztrácet s nimi čas. U pivka před vstupem do areálu jsem ale ke svému překvapení slyšel přístupnou kytarovku, která má hlavu a patu. Svižný shoegaze vystrčil zoubky až ke konci nepřetržitým desetiminutovým noisovým bordelem. V pohodě, ale nothing special. Přítelkyně zatím zažívala jiný koncert: „Nedělní večer mi nakoplo vystoupení newyorkské rapperky Mykki Blanco (foto). Vlastně to nebyla žena, ale hrdě ve svých podvazcích vykročila proti stereotypu drsného rappera. Než alter ego Michaela Quattlebauma juniora vystoupilo na pódium, publikum rozehřál jeho protipól – macho rapper Psychoegyptianaryanboy. Kalhoty proklatě nízko a poklopec otevřen. Poté se na pódiu objevila postava v bílé kápi. Za zpěvu „Say My Name“ nám odhalila svá ňadra, její vypracovaná muskulatura byla natřena na bílo a osvětlena UV diodami nastraženými v dlaních a ústech. Blanco si jako support nemohl vybrat lépe; vizuální umělkyně Robin Black aka Boy Child mě svou androgynností nechala dlouho v nejistotě o jejím pohlaví. Drag queen as fuck. Strhlo mě sevření hrubých beatů, ranami doložená melancholie i genderová volnost. Každý mohl být tím, kým chce. Dunění bezostyšně procházelo celým tělem, DJ morfoval v malého rozjařeného skřítka a já si stále nemůžu z hlavy vypudit ta jemná prsa ozářená snad až z vesmíru.“

OFF pro mě končil Fatimou Al Quadiri. Očekával jsem od ní progresivní elektroniku, ale dočkal jsem se jen jednoduché taneční tucačky mixující hip hop, dubstep a house. Trocha zklamání na konec, ale není třeba zoufat.

Síla jiných zážitků mě provází až dodnes. May the force be with you too.

fotografie: Grzegorz Wełnicki