Off Festival 2012

Vše dobré na jednom místě
Swans, ANBB, Converge, Andy Stott, Henry Rollins, Iggy Pop & The Stooges, Atari Teenage Riot, Shabazz Palaces, Baroness, Kurt Vile, Baxter Dury, Thurston Moore, Battles, Kim Gordon & Ikue Mori, Pissed Jeans, The Twilight Sad, Blindead & Tides of Nebula, DOOM, High Places, The Antlers a další
3. – 5. srpna 2012
Katowice (PL), Dolina Trzech Stawów

Polský festival Off už roky nabízí výběrový program poskládaný z kytarové alternativy, podnětné elektroniky, místních hvězd a nějaké té feel good vycpávky. Jeho letošní ročník nabídnul dosud nejlepší lineup a tak i dopadl. Milé prostředí a mimořádné koncerty daly zapomenout na to slabší, co se tudy kromě pátečních bouřek prohnalo.

Že se pro ně jedná o mimořádný rok, pořadatelé nijak netajili a měli radost z toho, že jejich akce byla zařazena mezi dvacet nejlepších letních festivalů podle serveru Pitchfork, zatímco redaktoři jiného magazínu – britského The Quietus – jim spolu s šéfem labelu Sub Pop a vídeňským experimentátorem Fenneszem přijeli dělat kurátory experimentální stage, na níž byli vedle posledního jmenovaného k potkání i Blixa Bargeld či Kim Gordonová, zatímco experimentovat se dalo i s tím, kolik stupňů snese a jak dlouho v nich vydrží vaše tělo. Off totiž probíhal za tří (respektive čtyř, počítáme-li též rozehřívací, sic!, čtvrtek) parných dní, které daly zabrat více než zjištění, že v disciplinovaném Polsku si pod pódium prostě jídlo a pití nevezmete, i kdybyste měli padnout.

Všechno se tak mohlo odehrávat v čistočistém areálu, nicméně za cenu omezení volby, kdy obětujete kapelu pro svačinu, protože spojit to prostě nešlo. Zákonná možnost uvěznit či pokutovat až zhruba dvanácti tisíci korunami člověka, který do areálu vnese tvrdý alkohol, pak zaručuje, že lahve končí vypité na cestě mezi benzinovou pumpou a areálem, případně přilehlém prostranství, na kterém nás uvítali slovenští bratia, a jehož lokaci nebudu prozrazovat, neb bych se tam rád nerušen potkal i za rok.

„Surová poezie Blixy Bargelda se sice studenou, ale i tak mimořádně imaginativní elektronikou Alvy Nota se k sobě nádherně hodí.“

K hudbě. Vlastně se mi ani nechce zmiňovat to zlé, co Off nabídnul. Šlo většinou o průměrné místní umělce všech žánrů (rap v polštině, co naplat, bude vždycky znít jako milostná píseň v němčině – tedy blbě) a několik kapel, které kombinují kde co, ale lidi stejně vždycky tleskají do rytmu instinktivního beatu, který spolu se sluníčkářským vystupováním kapely zakryje tvůrčí planost. Hlavně že se lidičky baví, že. Škoda slov.

Toho dobrého bylo naopak přehršel. Za slunečního svitu vystupující Converge stvrdili, že existují kapely, které nevypustí ani koncert, ani notu a oni jsou jednou z nich. Střízlivě polsky přátelský pit se chytal hudby i náznaků Jacoba Bannona, co by zrovna bylo žádoucí, jen scénka s rodiči pobízejícími malé dítě, aby si šlo taky zamoshovat, mi unikla. Podporu „v České republice uvězněného“ Randyho Blytha nebylo možné mít Bannonovi za zlou, škoda jen, že přišla den poté, co byl Blythe na kauci propuštěn a vše zavánělo jakýmsi kumpánstvím za každou cenu. Jinak ovšem strhující koncert a to i ve chvíli, kdy hráli rozvolněnější kousek z nového splitu s Napalm Death (a nadcházející desky). A vůbec – na to, jak moc se hrály dosud neznámé skladby, měl koncert fantastický spád.

ANBB jsou zase důkazem naprosto dokonalé tvůrčí synergie. Surová poezie Blixy Bargelda se sice studenou, ale i tak mimořádně imaginativní elektronikou Alvy Nota se k sobě nádherně hodí a stejně tak nechává prostor pro nečekané momenty i spojení. Přečistý zvuk (který byl výsadou celého festivalu, snad coby odraz vypulírovaného areálu) nabízel opojnou očistu sluchovodů i vyloženě poetická místa. To zejména když Bargeld zazpíval finále „Bernsteinzimmer“, které probouzelo touhu jít s tímhle příběhem dál, zatímco ve skutečnosti znamenalo konec skladby. Tihle dva se nejen našli, ale ještě stihli vytvořit mimořádnou hudbu a zahrát jeden z nejlepších koncertů celého festivalu.

„Pohlcení ve chvíli, kdy se oddáte rytmu výtahu klesajícího až do klubu Rectum, může být dokonalé.“

Vytýkat Němcům Atari Teenage Riot dryáčnictví znamená napadnout jejich tvůrčí východisko, které jim před dávnými lety zaručilo nesmrtelnost všech barikádníků v tričkách z Číny, ale taky je zanechalo trčet hluboko v devadesátkách. Monotónní hecování publika bylo silné kafe i na průměrnou powermetalovou kapelu a únik na paralelně probíhající set Shabazz Palaces, jejichž tajemnost snad ani nemohla s Atari více kontrastovat, pak vysvobozením.

Že umí pořadatelé vybírat nejen z kytarových louží, ale i ze scény soudobé elektroniky, která je o kus proměnlivější a nepřehlednější, stvrdilo mimo jiné vystoupení britského producenta s tváří učitele přírodopisu Andyho Stotta. Jeho pozdně noční set se rozjel pozvolně (a taky trochu potichu, jako by Atari Teenage Riot vyčerpali kvóty elektřiny), rozvinul se ovšem fantasticky. Stottovy basové orgie, které znějí, jako kdybyste poslouchali přes zeď pulzující (a trochu hrozivou) taneční party, jsou matematicky precizní a fantasticky vystavěné; pohlcení ve chvíli, kdy se oddáte rytmu výtahu klesajícího až do klubu Rectum, může být dokonalé a v mém případě bylo.

Z koncertu Baroness (předcházející večer hráli v Praze na Sedmičce, teď pro tisícihlavý dav na hlavním pódiu) jsem měl rozpačité pocity. Na jedné straně radost ze zaslouženého úspěchu kreativních puzení Johna Dyera Baizleyho and his melody boys, na druhé straně tápání nad tím, proč chce znít stále více přístupně. Druhá, „zelená“ část jejich nové desky se mi žel jeví více jako krok do prázdna než plodný experiment a metalově tupé vytleskávání mi k nim taky nesedí. Baizleyho bezelstné nadšení a samozřejmě sludgem zavánějící starší písničky mě ale pořád ještě dokáží obměkčit.

„Kim Gordonová se pustila na tenčí led kytarových vazeb, instinktivního zpěvu/řevu a trochy toho vzývání kytarové majestátu.“

Zcela bez obměkčování se pak obejde cokoliv, čeho se dotknou lidi okolo Sonic Youth. Na Offu vystupovali s denním odstupem Thurston Moore se svým sólovým programem a Kim Gordonová s experimentální improvizací, pro kterou se spojila s Ikue Moriovou. Zatímco Moore byl přes občasné „hlukování“ (finální echo nadcházející desky s Yoko Ono) přístupný každému, kdo nepotřebuje refrény jak od Olympicu, Kim Gordonová se pustila na tenčí led kytarových vazeb, instinktivního zpěvu/řevu a trochy toho vzývání kytarové majestátu. A bylo vidět, že je má v paži, byť stan, kde vystupovala, se s postupující hodinou vyprazdňoval. Od špinavého kytarového vazbení ale nelze čekat opak.

Zatímco písničkáři to mají na velkém pódiu těžké (Kurt Vile to ukočíroval trochu lépe než ševelící Baxter Dury), Battles ho ve třech pohodlně ovládli – a není se čemu divit, pomáhaly jim nejen dvě obrazovky za bubeníkem, ale i náklad samplů, které se nebáli vrstvit až do chvíle, kdy se reakce na ně nedá nazývat tancem, ale počáteční formou záchvatu. Stejně jako to podle očitých svědků udělali Animal Collective na Colours of Ostrava, též Battles se nebáli vyzdvihnout hlučnou stránku své hudby a koncert se o to lépe zarýval do paměti.

Zkouška „za jak dlouho zvládnete propotit spodní prádlo“ tvořila kulisu na krytých (a tedy „skleníkových“) stagích vystupujícím Pissed Jeans či The Twilight Sad, přičemž vyměšovací rekordy bořili nepřekvapivě první jmenovaní. Ujetý noise rock, který má i v padesáti stupních energii na žertování, nabídnul nejvíce živelný koncert festivalu, zatímco skotští bardi emo-post-rocku nechávali publikum vlhnout spíše plačtivým nábojem skladeb než přílišnou rozpohybovaností. Za jiného klimatu by mě dost možná přenesli dál než ven ze stanu.

„To mnohem více na sílu mi přišlo vyprávění, s nímž objíždí svět Henry Rollins.“

A pro doplnění – polské post-metalové vazby Tides of Nebula a Blindead se spojily pro jednorázové společné vystoupení, které mělo nespornou sílu. DOOM ukázal alternativní stránku melodického, ale tvrdého rapu a šlo mu to náramně. High Places si hráli stejně jako Battles. A slušelo jim to. No, a The Antlers byli sice z těch kapel, které se v katalogu představují jako následníci zavedenějších jmen – v tomto případě zejména The National –, což ovšem nemusí vadit, když následují nejen zručně, ale i s trochou osobitosti. Tedy další záminka ke spokojenosti.

Překvapením festivalu pak vyhlašuji koncert Iggyho Popa a The Stooges. „Šlach mat,“ psal mi nad ránem kolega Bláha. Ano, a totální. Skladby z dob, kdy dotahávali kačera ještě rodiče mnohých z nás, zněly jako z minulého týdne a pranic nevadilo, že Stooges vypadají jako furianti z brněnské Leitnerky, byť se mezi ně připletl ještě polonahý pán se svraštělou kůží a vyžehlenými vlasy. Iggy Pop řádil přesně, jak to známe z YouTubu, a tanec s lidmi z publika byl vším, jen ne laciným pódiovým trikem. To mnohem více na sílu mi přišlo vyprávění, s nímž objíždí svět Henry Rollins. Ne snad, že by se s ním nedalo souhlasit v mnohém z toho, co říká (tleskám zvlášť zmínce o ignorantech, kteří se povýšeně neobtěžují reagovat na korespondenci), ale tak trochu jsem postrádal důvod všem těm zjevným a trochu sebestředným pravdám naslouchat. Ale na druhou stranu – když už explicitní osvěta, tak klidně takto.

„Girova konfrontace se stage managerem, který se jal vypínat kapele aparát, vybudila publikum ještě více.“

A potom hráli Swans. Koncert, který zcela vytrhával z prostoru, festivalového areálu najednou nebylo, jen tělesná schránka, vědomí nejbližšího po boku a samozřejmě pódium s šesticí hudebníků v čele s Michaelem Girou uzavřeném v kleci odposlechů a spoluhráčů, které s gustem dirigoval. O vystoupení by se dalo psát mnohé anebo taky vůbec nic. Toto byl koncert vyčerpávající fyzicky i emocionálně, koncert, o kterém budu vyprávět, až se potkáme na kterémkoliv dalším festivalu. „The Seer“ je deska kondenzující to nejlepší z étosu téhle kapely a naživo, kdy se skladby ještě protahovaly cyklícími se motivy a opojným hlukem, to vše dirigováno zběsilým Girou, zní jako to nejlepší, co kdy kytary mohly zplodit.

Maximální ponor, trochu fackovacího divadélka a maximální autenticita. Když Gira někdy v půlce přepadl přes odposlechy, bylo vtipné sledovat Christopha Hahna, který – jak vtipně poznamenal kolega z naší „tajné popíjecí skupinky“ – řešil dilema „přestanu hrát – zabije mě, nepomůžu mu na nohy – zabije mě.“ Netuším, jak Gira funguje mimo pódium, ale na něm je jako jedna z postav jeho povídek: „Prsty se mu zatínaly do prsou a trhaly sebou, jako by na stroji vyťukávaly horečnatý popis vlastního šílenství.“

Když se deset minut poté, co Swans měli oficiálně skončit, na kraji pódia šikovali nervózní pořadatelé, zatímco kapela se neměla k ukončení skladby, gradovalo i díky téhle scénce opojení z osvobozující hudby, kterou rozvrh hodin opravdu nezajímá. Přestože se počítaly poslední minuty koncertu (nakonec přetaženého skoro o půl hodiny), Girova konfrontace se stage managerem, který se jal vypínat kapele aparát, vybudila publikum ještě více (pána následně vybučelo).

Swans jsme aplaudovali ještě desítky (!) minut po skončení koncertu, zatímco Gira spolu s ostatními uklízel nástroje, pokuřoval a šklebil se do publika. Festival ještě nekončil, ale se Swans byl nejvyšší čas.

fotografie: Nick Helderman (1,3), Gaga Mucko (2)