Obscure Sphinx – Anaesthetic Inhalation Ritual
Letošní debutanti Obscure Sphinx jsou jednak nováčky na polské post-metalové scéně, ale zároveň sebevědomí hráči, kteří i s jasně rozdanými kartami zvládnou poměrně překvapivou subžánrovou partii.
Někdy prostě jen stisknete tlačítko play a pak už je to na libovůli melodií a tvůrčích nápadů, které vás uvrhnou do nekonečného tunelu vedoucího kamsi k absolutnímu prožitku nebo totálnímu zatracení. „Anaesthetic Inhalation Ritual“ je jako vagon metra, směle se řítící podzemním tubusem. Jenže tenhle vlak nezastavuje, stanice projíždí se znepokojivou samozřejmostí, lidé kolem vás jen netečně přihlížejí a nikoho z nich to sakra nevzrušuje. Neustále zrychluje a vy sami možná raději ani nechcete vědět kde, případně o co, se jednou zastaví. I když na téhle debutové desce vlastně není nic samozřejmého, její poslech je až neuvěřitelně plynulý a přirozený.
Trochu sebevědomý úvod? Ale kdeže! Vezměte si už samotný aspekt ženského vokálu, který není napříč soudobými post-žánry vůbec žádnou samozřejmostí, natož pak nějakým samoúčelným tahákem. Pokud pomineme syrovější sludge, kde žena za mikrofonem není zase tak úplnou raritou (ať už je to třeba Kylesa nebo letošní atmosferické překvapení Subrosa), v čistě post-metalovém subžánru sahá nejbližší možnost pro srovnání až do roku 2006, kdy vydali první a zároveň poslední desku Battle of Mice v čele s osobitou Julií Christmas. Oproti nim však nejsou Obscure Sphinx toliko hloubaví, rozmýšliví, potažmo artcoroví, a vlastně to v samotném důsledku ani nepotřebují.
„Obscure Sphinx podprahově zraňují na takovou míru, kdy vzniká navýsost individuální, prazvláštně sugestivní pouto.“
Hudba jako spinální anestezie dočista ochromující nervový systém. Dočasně zbaveni motorických schopností „jen tak“ vstřebáváme energii, obskurně temnou, zdánlivě rytmicky vlídnou a spontánně pulzující. Výrazové prostředky na „Anaesthetic Inhalation Ritual“ nejsou nikterak inovativní, žánrotvorné, přesto je melodický odkaz desky do jisté míry zvláštní a dlouhotrvající. Post-metal obnažený až do morku kostí (příkladně sugestivní skladba „Nastiez“), s typickou rytmickou sinusoidou (postupně houstnoucí atmosféra u „Eternity“), ale i veskrze pokojný moderní post-rock.
Excentrická, sebejistě uřvaná a v umírněnějších pasážích řekněme skoro post-grungeová zpěvačka Zofia „Wielebna“ Fraś posouvá svou barvou hlasu celých těch padesát minut do pokojně znepokojivých, (spi)rituálně hypnotických sfér. Čitelný, ale ne vyloženě předvídatelný kytarový riffing (možná i díky užití šestistrunné basy) nabírá místy velmi technický, bezmála mathmetalový feeling a stává se tak, nad rámec samotného žánru, poměrně zásadním poznávacím znamením. Ne(vy)nuceně, podotýkám.
Myšlenkou se většinou snažíme zpracovat zážitky, jejichž duševní/duchovní prožitek by nás bolel a zraňoval. Obscure Sphinx podprahově zraňují na takovou míru, kdy vzniká navýsost individuální, prazvláštně sugestivní pouto. Pouto, které se ale naplno projeví až po tom, co dozní poslední tóny a vy máte někde hluboko v sobě pocit, že ve vás nezůstalo vůbec nic a zároveň úplně každá minuta. Budoucnost donedávna ještě nepočetné polské post-metalové scény, leta stojící na odkazu žánrových průkopníků Blindead, se tak po letošním slušném debutu atmosferických post-doomerů Forge of Clouds může opřít o další celkem perspektivní kapelu.
fotografie: Jarek „Khaal“ Kubicki
