Obits – Moody, Standard and Poor

Lehkost jako pokročilý stupeň nenucenosti
2011
Sub Pop
35:07 (12 skladeb)
garážový rock
http://obitsurl.com

„Kurva pes, tomu se říká hrát s lehkostí,“ řekl jsem si, když jsem slyšel první tóny nové desky Obits. Ano, říkám tóny a myslím tóny, protože charakteristiku „Moody, Standard and Poor“ lze odtušit v podstatě ihned, a přestože si takový dojem po dalších posleších jen potvrdíte, nuda je … moment, dejte mi ještě půl hodinky … ano, nuda je v nedohlednu.

A není to nepřeberným množstvím kudrlinek a šperků, které by Obits na svou hudbu věšeli. Není to ani zakuklenou sofistikovaností. Není to ani tím, že by tu měl někdo přebíjet protiargumenty nekonečným preludováním. Naopak. Obits hrají čistý garážový či, chcete-li, punk rock, činí tak ovšem s arzenálem zkušeností, jaké jim dovolují imponující lehkost, s níž k němu přistupují. Netřeba znát jiná působiště čtveřice členů, abyste identifikovali, s jakou lehkostí hrají. Pokud má nějaká deska bořit iluzi, že s pár punkovými akordy nelze sehrát pestré divadlo, pak tahle.

S vědomím, že přirozenost je hodnotnější než (nucené) novátorství, staví Obits na jednoduchých riffech, občas zefektovaných kytarách a ještě ojedinělejších závanech psychedelie, které decentně přidávají tomuhle přímočarému albu na opojnosti. Díky tomu je „Moody..“ deskou vlastně k jakékoliv příležitosti, aniž by se ovšem stávala deskou bezkrevnou a indiferentní.

„Oč méně chtějí poučovat, o to více se od nich můžeme učit.“

Ony zkušenosti totiž chtějí Obits sdílet, nikoliv jimi trumfovat naši vyjukanost. Podobně jako Torche šíří v rocku spíše ojedinělého ducha optimismu a dávají najevo, že oč méně chtějí poučovat, o to více se od nich můžeme učit. Nic se zde neláme přes koleno, ale když budete mít nutkání mistrovat, možná přes něj přehnou vás. Protože jakkoliv se zdá, že Obits k věcem přistupují bez starostí, zodpovědnost je rozhodně neopustila.

„Moody, Standard and Poor“ je v nejlepším slova smyslu kolekcí písniček napsaných s neuvěřitelnou elegancí, ale i dostatečným důrazem. Ten Obits vždy kladou na správnou slabiku i tón a naprostá přirozenost či odzbrojující mimochodnost ovládá celé pádící album. Na něm jako by vše bylo na správném místě a ve správné délce, jako by na nás Obits pomrkávali, že ve chvíli, kdy se zbavíme žánrových klišé a jiných bariér, můžeme postoupit na úroveň naprosté lehkosti a přirozené souhry, s níž se do cíle kráčí tak snadno. Netřeba ale zastírat, že tento level zůstane vyhrazen jen menšině hráčů. Obits jsou jedněmi z nich.

fotografie: Jim Bennett