Občané, bojte se! aneb Návod pro ty, kdož v ČR psy nechtějí

Veronika Havlová absolvovala na Masarykově univerzitě nederlandistiku a živí se jako překladatelka. Pro časopis Respekt píše literární kritiky a ve volném čase skládá origami.

Je to podivné, ale zdá se, že úplně nejvíc trendy je v poslední době mít strach. Mít strach je něco jako povinnost, známka správného občana, hodnota naše nejhodnotnější. Kdo se nebojí, může možná do lesa, ale mezi slušné lidi ať raději neleze. Nebo mu dotyční ukážou, zač je toho strašidelný loket!

Samozřejmě jsou situace, kdy je strach věc dobrá, přirozená a dokonce i přínosná. Pokud uvidím za plotem vzpínajícího se psa na řetězu, s pěnou u úst a běsným pohledem, raději poslechnu svůj strach a nebudu za ním lozit, abych ho podrbala. Ovšem krčit se doma a před odchodem ven pečlivě z okna pozorovat, zda sousedka náhodou nevenčí před domem pudla, protože všichni psi jsou přece strašlivé bestie a mají v životě za cíl mi prokousnout krční tepnu, to už není prospěšný strach, ale život omezující fobie.

Dosud jsem si myslela, že pokud vás postihne fobie, tedy panický strach z něčeho, co vůbec není tak nebezpečné, jak se nám to jeví, nebo to případně vůbec neexistuje, budete se jí chtít zbavit a budete svému okolí vděční za případnou pomoc. Nebo si alespoň toto svoje postižení uvědomíte a pokusíte se ho udržet ve snesitelných mezích. Zjevně však máte jednu daleko zajímavější možnost. Založíte si skupinu na Facebooku věnovanou spouštěči vaší iracionální hrůzy. Budete do ní lákat všechny podobně postižené. Ale pozor, nebudete se tam radit o tom, jak se hrůzy zbavit, ale budete se v té hrůze navzájem posilovat.

Abych zůstala věrná psí analogii – založíte si skupinu Psí zrůdy. Tam začnete sdílet videa zuřivých psů, fotky pokousaných obětí (nejlépe dětí a těhotných žen) a vědecké studie o tom, že pes je v jádru divoká šelma a tedy do lidské společnosti nepatří. Abyste získali co nejvíc příznivců, začnete samozřejmě nejprve démonizovat bojová plemena, kterých se bojí skoro každý. S rozšiřující se členskou základnou přejdete ke psům středního vzrůstu a nakonec své věrné přesvědčíte i o hrůznosti této načechrané bambulky. Teď je ta pravá chvíle změnit jméno skupiny na Psy v ČR nechceme, vytvořit jí nějaké jasně rozpoznatelné logo a začít evangelizovat. To se dělá následovně.

1. Každou fotku roztomilého psíka, kterou kdokoli z vašich facebookových přátel sdílí, důsledně doplníte odkazem na video o dítěti zavražděném rádoby mírumilovným psíkem.
2. Každý post o útulku pro psy doplníte komentářem „Ať vychcípaj, potvory!“
3. Pokud tento útulek navíc žádá o finanční příspěvek, můžete dodat „Na čokli dáváte a na naše pokousané děti, musíme zbírat víčka!!!!“

Máte strach? Hudba vás vyléčí.

„Scary Monsters (and Super Creeps)“, singl ze stejnojmenného alba Davida Bowieho z roku 1980. Toto video pochází z koncertu na oslavu Bowieho padesátin, hostuje Frank Black, frontman skupiny Pixies.



„In Fear of Fear“ od skupiny Bauhaus se nám snaží vnutit pošetilou myšlenku, že prý není dobré nechat se ovládat strachem. Ale my jim to nebudeme co? Věřit! (Mimo hlavní téma a jen abyste viděli, že všechno souvisí se vším: skupina Bauhaus zaznamenala největší komerční úspěch s coververzí Bowieho „Ziggyho Stardusta“, zároveň se objevili ve filmu „Hlad“, kde Bowie ztvárnil roli upíra.)



Hitovka jedné z devadesátkových alternativních hvězd Garbage (skupina je ovšem stále aktivní, poslední koncertní šňůru jeli loni) „I Think I’m Paranoid“ je tu jako připomínka známé pravdy. To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. A navíc se mi ta píseň v pubertě líbila. A líbí se mi pořád.



Ale pořád je to dnes nějaké krotké, samé cajdáky a líbivé melodie. Zkusíme trochu přitvrdit s kalifornskými rapmetalisty Rage Against the Machine a jejich „Vietnow“. V této písni velmi nepěkně očerňují hrdinné mediální pracovníky, kteří přece akorát říkají pravdu.



„Fear of Sleep“ od newyorských The Strokes (album „First Impressions of Earth“). Mimochodem hypnofobie skutečně existuje a podle posledních výzkumů ji způsobuje vystavování jedince dětským lampičkám.



Jakou lepší předposlední píseň zvolit než „The Fear“ od Pulp. Pochází z alba „This Is Hardcore“ (1998). Sám strach ale ve skutečnosti vůbec hárdkór není, kór v dnešní době. Je to mezi citovými hnutími takový popík, jak už jistě chápete. Ostatně jako samotní Pulp.



Začali jsme mým úhlavním oblíbencem, dalším takovým i skončíme. Lou Reed: „Waves of Fear“ z alba „Blue Mask“ (1982). Lou Reed se na něm vrací k rudimentárnímu rockovému zvuku Velvet Undeground, za ty krásné kytarové riffy může Robert Quine. Píseň odráží autorův boj se závislostí na alkoholu, ale jako každá dobrá poesie jde samozřejmě vztáhnout i na strach ze psů.

4.Důsledně odebíráte feedy všech významných médií. Pokud například Česká televize přidá odkaz na reportáž z výstavy psů, přidáte k němu video z bodu 1., avšak doplníte o věty: „Kde zůstala objektivita?“ nebo „Proč neinformujete taky o tomhle?“ nebo „A na to si platím poplatky?!“ případně „Propsovská propaganda ovládá ČT a politici s tím nic nedělají!“
5. Před místní pobočkou spolku na ochranu psů (samozřejmě v noci a řádně maskováni) upálíte hromadu psích granulí. Video z této odvážné akce rozešlete do všech významných médií. Pokud ho druhý den nenajdete ve všech zprávách, sepíšete petici proti cenzuře v našich médiích.
6. Pokud se vám kdokoli pokouší namluvit, že zdaleka ne všichni psi na světě představují bezprostřední hrozbu smrti, označíte ho za naivního sluníčkáře. Pokud nedá ani pak pokoj, popřejete mu, aby mu pes znásilnil manželku a zbytek rodiny sežral. Pokud vám na to odpoví, že jste odporné hovado, vmetete mu do tváře, že je pseudodemokrat, co neuznává cizí názory. Tento jeho post si uložíte a s vysvětlujícím titulkem TAKTO SI PROPSOVSKÁ PROPAGANDA PŘEDSTAVUJE DISKUZI ho vkládáte do zcela nesouvisejících debat.

V tuto chvíli již máte jistě dostatek následovníků, abyste založili politickou stranu Soumrak psů, do jejíhož čela se po úpěnlivém přemlouvání vašich následovníků postavíte. Pokud vyhrajete volby, máte vyhráno. Pokud v nich neuspějete, obviníte celosvětové spiknutí pséčkařů. Ale nebojte, aspoň křeslo v místním zastupitelstvu máte předem jisté.

Disclaimer: Tento příspěvek fskutečnosti vůbec není o psech. Je věnován například panu Lošťákovi, panu Velebovi, paní Hrindové nebo tomu pánovi, kterého znervózňuje slyšet v pražském metru zahraniční jazyk.

Autorka svého času trpěla fóbií ze psů.