Oaken | Marnost

Sebezpytování mezi Shakespearovými řádky
2014
kolaborace dvanácti labelů
12" (3 skladby)
experimentální hardcore | crust | black
https://oaken.bandcamp.com | https://marnost.bandcamp.com

Budapešťští Oaken pro mě byli až do vydání splitu s domácí Marností kapelou, o jejíž existenci jsem sice věděl, avšak v záplavě všech těch vynikajících kapel, které se na mě s postupným objevováním této výjimečné a bohaté scény v těch několika málo letech navalily, jsem jim nevěnoval zvýšenou pozornost. Křivdu napravuji téměř okamžitě.

Oaken debutovali skladbou „The Hunter” na společném CD splitu s kapelou Wolf Shaped Clouds v polovině roku 2012. O necelý rok později následovalo další splitko, na jehož dvanácti palcích se krom Oaken objevili také Locktender, Coma Regalia a Wounded Knee. A již tenkrát z nich byl cítit neopomenutelný potenciál. A to navzdory faktu, že posthardcorová hudba trpí v mnohých případech spornou původností, nejasnou čitelností rukopisu nebo i oficiálně nepřiznanými, ale o to více pevně vytyčenými hranicemi samotného žánru. Oaken však mají dar pro vynikajícím způsobem zkomponované skladby. Jejich stopáž se v obou případech přehoupla přes deset minut, což si samo o sobě žádá nejen chytře tvořenou dynamičnost, ale i skladatelskou prozřetelnost.

To na splitu s Marností se Oaken prezentují dvojicí skladeb s celkovou délkou šestnáct a půl minuty a svou stranu desky využívají náramně. Zmíněná dynamičnost zde nabírá mnohem konkrétnějších rysů, jejich tvorba je i díky znatelně propracovanějšímu zvuku náhle plastičtější, zdravě čitelnější a agresivnější. Nastřádanou energií se Maďaři nebojí pochlubit, zní mnohem sebevědoměji, vyspěleji a suverénněji, než tomu bylo na předchozích nahrávkách.

Surovému vyznění jejich strany splitka dopomáhá také důraz na přímočarost na úkor násilně budované atmosféričnosti. I ta je zde citelná, není však středem všeho dění, spíše jeho přirozeným vyústěním. Nejsvětlejším bodem ve vší té špíně a temnotě je pak bezesporu bezbolestné začlenění uhrančivě čistého plného vokálu. Ten tu není ani náznakem použit jakožto kontrastní prvek a už vůbec neplní roli dodatkovou. Nekoná se žádné klišé, žádný patos, žádná samoúčelnost a přece jen je to ten nejvýraznější prvek celé desky.

„Marnost nám na této desce dokazuje, poplatně svému jménu, že black metal nemusí být jen o explicitním zlu.“

Druhá strana vinylu patří české Marnosti, ve které účinkuje část kapely Gattaca, která má zase velice blízko ke spolku Remek, kterému lidé z labelu Dzsukhell Rekords (ti jsou shodou okolností přítomni i v kapele Oaken) spoluvydali 12" split se slovinskou kapelou Paperplanecrash, která je personálně propletena s kapelou Leechfeast, která má společný sedmipalec s Marností, který rovněž nebude ochuzen o recenzi, jež tento kruh alespoň protentokrát uzavře. Jednodušší už to být ani nemůže.

Marnost si pro svou stranu splitu zvolila skladbu „Die Hamletmaschine”. Ta vyšla již o rok dříve v digitální formě na Bandcampu a vznikla jakožto hudební doprovod krátkometrážního tanečního filmu „Hamlet stroj” inspirovaného hrou Heinera Müllera z roku 1979. Pro dělený dvanáctipalec vznikl nový master skladby, kterážto verze je o dobrých pět minut delší nežli ta původní.

Nesmírnou výhodou a současně i důvodem, proč si „Die Hamletmaschine” zasloužila své fyzické zvěčnění, je, že funguje kýženým způsobem i naprosto samostatně, nezávisle na filmu, pro který byla stvořena, což jen dokazuje, s jakou komplexností se Marnost skládání věnovala. A ač není úplně košer posuzovat toto dílo bez pozadí a kontextu, forma i obsah skladby to přeci jen dovolují.

„Die Hamletmaschine” je po hudební stránce chladná, odtažitá a neosobní. Ale jen zdánlivě. Skrytě útočí na v mysli ukryté pochybnosti, tiše se vkrádá do hlavy, aby zde rozezněla na poplach veškeré receptory, jež tyto pochybnosti přeměňují v neodvratnou realitu. Něco není v pořádku ani v našem vnitřním světě, ani v tom vnějším.

Marnost nám na této desce dokazuje, poplatně svému jménu, že black metal nemusí být jen o explicitním zlu. Ony jinotaje a neurčitosti, nad kterými musíme přemýšlet, a které nás nutí k sebereflexi, jsou často v konečném důsledku mnohem výřečnější, hmotnější a reálnější, než si sami odvážíme připustit. Proč hledat a pojmenovávat domnělé zlo, když to skutečně nebezpečné máme každý v sobě?