Nine Inch Nails – Hesitation Marks

Druhá míza z mělkých řezů
2013
Columbia
61:50 (14 skladeb)
industrial/electro rock
www.nin.com

Když v roce 2009 zamával Trent Reznor fanouškům na rozloučenou, nosil jsem sice chvíli taky černou pásku na ruce, ovšem nikdy jsem tak docela nevěřil tomu, že by rozhodnutí pohřbít Nine Inch Nails jakožto plnohodnotnou kapelu bylo definitivní. V této domněnce jsem se nakonec nespletl.

Čtyři roky utekly jako velká přestávka a Nine Inch Nails se vrací nejen na koncertní pódia v mimořádně silné sestavě, ale hlásí se o slovo s novým studiovým albem. Jak známo, ony roky neaktivity Nine Inch Nails Reznor nestrávil na kanapi. Se svou ženou Mariqueen Maandigovou zplodil dva syny (o stavbě domu a sázení stromu se biografie zatím nezmiňuje) a stejný počet studiových nahrávek v rámci projektu How to Destroy Angels, kde vyjma manželů Reznorových figuruje taktéž Atticus Ross. Ten se pro změnu stal Reznorovým „parťákem“ ve skládání filmové hudby – soundtrack k Fincherově filmu „The Social Network“ byl mimo jiné oceněn Oscarovou akademií i Zlatým glóbem a zasloužené pozornosti se dočkala i hudba k filmu „Muži, kteří nenávidí ženy“, opět ve Fincherově režii. Také vydání remasterované verze debutového alba NIN „Pretty Hate Machine“ dávalo odtušit, že víko černočerně lakované rakve není definitivně přibité.

„Hesitation Marks“ (popřípadě „hesitation wounds“) je anglický termín pro mělké řezné rány, které si obvykle způsobí člověk, chystající se spáchat sebevraždu podřezáním žil, než se mu konečně povede finální zářez. Temná symbolika tohoto výrazu jako by odkazovala na alba Nine Inch Nails z 90. let, ať již máme na mysli modlu industriální (sebe)destrukce „The Downward Spiral“ či hudebně klidnější, ale textově snad ještě pochmurnější dvojalbum „The Fragile“. Paradoxní na tom je, že spokojený ženáč Trent v roce 2013 snad nemůže být odlišnější osobou, než drogovou závislostí a úmrtími blízkých osob drásaný Reznor z konce milénia.

Přesto je po hudební i textové stránce z „Hesitation Marks“ cítit, jako by se Reznor ohlížel právě za touto epochou. Byť už si nemusí v písních rvát hrudník dokořán, aby ze srdce vypustil barel emocionálního dehtu, mělké zářezy jsou tak patrné, že zní občas jako citace, především z již zmíněného „The Fragile“. (Schválně, kdo si při poslechu „All Time Low“ vzpomněl na „The Big Come Down“? Komu energický refrén „Everything“ evokuje „Please“?) Musím ovšem okamžitě dodat, že reminiscence na „The Fragile“ jednak nepůsobí nepřirozeně a jednak mi vůbec nevadí – kdybych totiž měl někdy odpovídat na tu imbecilní anketu o třech albech, které by si člověk vzal na opuštěný ostrov, „Fragile“ by ze mě vypadlo ještě dřív, než by tázající stihl domluvit.

„Definitivní zelenou ke šplhu na přední příčky diskografie Nine Inch Nails pak ‚Hesitation Marks‘ udělují chytlavé a přitom nepodbízivé momenty, jakých je na desce spousta.“

Předchozí řádky neznamenají, že by „Hesitation Marks“ bylo hudebním komárem parazitujícím na posluchačově nostalgii. Familiérních dojmů totiž Reznor dosahuje prostředky, které dříve rozhodně nepoužíval tak frekventovaně. Jedním z nejvýraznější aspektů „The Fragile“ byl sound. Naprostá většina elektronicky znějících zvuků byla ve skutečnosti vytvářena na efekty zdeformované strunné nástroje. Na „Hesitation Marks“ již ovšem hrají prim elektronické mašinky – bicí nahradily beaty a kytary ustoupily syntezátorům, aniž by ovšem deska působila jako kompilace sterilních audiofetišistických experimentů, jak tomu dle mého je v případě How to Destroy Angels. Reznorova záliba v moderní indietronice je ostatně dobře známá a to, že své skladatelské postupy obohatil po formální stránce, slouží desce ku prospěchu. Beaty v „Satellite“ jsou regulérně taneční a spodky z „Running“ by s přimhouřenýma očima mohl klidně vysamplovat SBTKRT nebo Burial – ovšem Reznorův podmanivý, lehce maniakální projev a melodie stále vytesané z rockového granitu kotví i netradičnější skladby ve vodách domácího přístavu.

Definitivní zelenou ke šplhu na přední příčky diskografie Nine Inch Nails pak „Hesitation Marks“ udělují chytlavé a přitom nepodbízivé momenty, jakých je na desce spousta. V refrénu „Came Back Haunted“ se skrývá regulérní koncertní skandovačka, Reznorovo odříkávání v „Copy of A“ je zaklínadlem, které posluchače hned ze začátku přitáhne blíže k reproduktorům a „In Two“ je takřka dokonalou vizí elektropopu dle NIN.

„Hesitation Marks“ je příkladnou ukázkou toho, jak resuscitovat „značku“ spojenou s puncem kultovnosti, aniž by se člověk musel rozhodovat, jestli se vydá cestou sebevykrádání, či násilné redefinice. Reznor provedl řez, který není smrtelný, nýbrž zlatý.