Nine Inch Nails + Cold Cave

Hřát se v žáru světel, když mistr vypráví
11. června 2014
Praha, Forum Karlín

Festivalová sezóna začala, v Německu zabíjela bouře a v Praze řádil Trent Reznor. Bylo mi potěšením být u třetího jmenovaného. Čerstvě rekonstruované kulturní zařízení Forum Karlín si nemohlo vybrat lepší zkoušku statiky a připravenosti, než vpustit do svého nitra dobrých deset kamionů aparatury legend industriálního metalu.

Možná snaha získat lepší prostor k výhledu, možná obavy z blížící se Ely přiměly diváky trousit se k hale již dobré dvě hodiny před začátkem. Všechny případné obavy z nového koncertního prostoru bylo možné odložit stranou, protože i po příchodu před dvacátou hodinou se netvořily žádné fronty a v hledišti stále existovalo množství míst, odkud se dala následná paráda velmi dobře pozorovat. Soudě dle množství lidí postávajících před sálem nebylo poznat, že akce již začala. Takže zatímco skupina lidí na ulici vyjadřovala svůj postoj k produkci Cold Cave, uvnitř se severoamerický elektronický dark wave gothic už dávno předváděl.

Decentně pochmurný, krapet cynický, chlípně vlezlý, ale v důsledku na mne Cold Cave působili jako takový k čaji přirovnatelný „druháček“. Aby to nevyznělo nepřiměřeně zle, v porovnání s partou kolem Trenta nebyli Cold Cave tak živelní, střelení a celá jejich póza působila velmi vážně. Je jasné, že jakékoliv přirovnání jednomu ze srovnávaných aktérů na kráse nepřidá, ale nerad bych Cold Cave křivdil. Pouze zastávám názor, že jejich elektrizující vcelku temně optimistickou hudbu člověk spíše ocení v klubovce podstatně menších rozměrů anebo doma při idylce následující náruživý okamžik.

„Zmítat se extaticky v prostoru bylo pouze logickým vyústěním celé situace.“

Nine Inch Nails přivítalo podstatně větší množství fanoušků, než se loučilo s Cold Cave. Každý určitě doufal, že zazní právě ta jeho nejoblíbenější hitovka, ale pokud se tak nestalo, nemohlo to být důvodem zklamání. Bubínky a sem tam i pohybový aparát důkladně prověřily například skladby „Wish“ nebo „Burn“. Z mého pohledu byl na veškeré dění nejlepší výhled z balkónů. Zde stojící divák byl minimálně ušetřen smaženici světelných hrátek oněch pověstných Trentových ploten. Pro mne byl tento koncert NIN premiérový, a proto jsem byl vcelku překvapený, co vše se v kamionech ukrývalo. Řada lidí v prvních řadách pod pódiem nepochybně pocítila, když se k nim obrátil byť jediný světelný panel. Z povzdálí celá sestava působila impozantně, zvláště pak ve chvíli, kdy Trent počal tvořit taneční kreace a jednotlivé členy jeho projektu různě osvětlovaly barevné proudy světla.

V maximální obludnosti se všechny hudební i vizuální kousky předvedly v „The Great Destroyer“, jak si v druhé půli Trent usmyslil. Kytara ustoupila modifikacím, scratchům, škvrlení a pohvizdům a světelné války už jen uvedly posluchače do rauše. Zmítat se extaticky v prostoru bylo pouze logickým vyústěním celé situace. Ač diváků dorazily nějaké tři tisícovky, nikterak se v prostoru netísnily a každý se mohl svobodně vyjádřit k probíhající produkci. Zpívalo se, tančilo a snad nikdo se necítil ve svém projevu omezený.

Asi málokdo čekal, že představení bude vesměs kopírovat poslední desku „Hesitation Marks“. Z mého pohledu vyrovnaný setlist zahrnoval většinu hitovek, jak za posledních dvacet let vznikaly. Řadu diváků určitě nenadchla normální (rozuměj na české poměry nízká) hlasitost celého vystoupení. Za sebe však můžu pouze chválit. Vše bylo dokonale tak akorát.

fotografie: Andrea Petrovičová