Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away

Wikipedie je nebe
2013
Bad Seeds Ltd.
42:43 (9 skladeb)
alternativní rock/post-punk/blues
www.nickcave.com

„Všechno zlé je k něčemu dobré“ je věta, kterou sice nehodláte říkat člověku, jenž stoupnul na minu, či oběti kyselinového útoku, ale fanoušci tvorby Nicka Cavea a jeho kamarádů z mokré čtvrti si ji v prosinci 2011 mohli opakovat pořád dokola. Dnes již pětapadesátiletý bonviván tehdy totiž k nelibosti mnohých ukončil činnost garážovým rockem burácejícího projektu Grinderman.

Fanoušek však nemusel zrovna být výmařským ohařem, aby v ten moment zavětřil další desku s The Bad Seeds – a jak vidno, k mýlce nedošlo. „Push the Sky Away“ právě v těchto dnech vylézá na světlo boží - a přináší s sebou odpověď pro všechny, kteří očekávali, zdali šlahouny zlého sémě pouze poporostou o pár centimetrů nebo prudce vyrazí jinými směry.

V posledních pěti, šesti letech měl Cave v rock'n'rollovém panteonu poměrně jasně definovanou image. Stárnoucí seladon (neřku-li prasák), jehož pytle pod očima jsou noc od noci těžší, urputně se snažící světu dokázat, že v něm nevyhasla veškerá rebelie a že jeho libido by mu záviděl leckterý hlodavec. Zajda Munro, kuplířský knír, blbnutí s kytarou a rozhalenou košilí pod praporem padesátky, erotickým nábojem jiskřící slečny v roli předkapel (Anna Calvi, Shilpa Ray) – ať už si o tom myslí kdo chce co chce, těžko bude někdo tvrdit, že v téhle poloze nebyl Cave dostatečně autentický. Na obálce nového alba ale jako by Cave opět pouštěl do ložnice hříchu paprsky očistného světla a odhaloval tak cudně se skrývající Venuši. Mimochodem, ložnicí je v tomto případe skutečná ložnice Caveovy brightonské haciendy a Venuší jeho manželka Susan Bick. Nápadnější čáru za érou Grinderman neuděláte ani malířským válečkem.

„Screamin' Jay Hawkins začal šeptat a Bunny Munro si přestal slintat na kravatu.“

Výrazný skok nastal samosebou i v muzice samotné. „Push the Sky Away“ je bez debat nejkomornějším albem The Bad Seeds od „The Boatman's Call“, ale je komorní úplně jiným způsobem. Zatímco „The Boatman's Call“ byla napěchovaná tesknými klavírními baladami, „Push the Sky Away“ charakterizuje minimalismus. Většina skladeb začíná jemným, ale přeci jen podprahově nervózním bluesovým chvěním, kdy úsporná rytmická sekce kypří půdu pro Caveův vokál a podobně strohé a očesané linky melodických nástrojů. Oproti dřívějšku je tentokrát z aranžérského hlediska deska skutečně málo květnatá – na druhou stranu, i natenko namazaný chleba umí zasytit a pocit, že je vše na svém místě, přetrvává. Tóny do sebe zapadají jak parkety a vy víte, že i tentokrát se na nich můžete sklouznout. A když se pořádně ozvou housle Warrena Ellise (což je méněkrát, než byste čekali), možná se vznesete i pár centimetrů nad podlahu.

Na živých vystoupeních ku příležitosti vydání desky se ukázalo, že písně vzhledem ke svému minimalismu nejsou moc vhodné pro živé provedení. Jednak na tom má podíl fakt, že početná sestava The Bad Seeds (za bicí se tentokrát mimochodem posadil Barry Adamson, který s Cavem nespolupracoval od dob „Your Funeral... My Trial“ ) zkrátka nemá co dělat – takový Conway Savage by si v některých skladbách mohl na klávesách připravit obložený sendvič a ani by ho nemusel moc hltat –, jednak to, že písně tvoří tentokrát skutečně spíše kulisu pro Caveovy příběhy. Sám frontman uvádí, že inspirací pro texty mu tentokrát byly noční googlovací seance a v textech to posluchač snadno vyčte.

„,Push the Sky Away‘ charakterizuje minimalismus, ale i natenko namazaný chleba umí zasytit.“

„Wikipedie je nebe,“ zmiňuje se Cave ve „We Real Cool“, kdežto v „Higgs Boson Blues“ vedle sebe staví soudobou hvězdičku Miley Cyrus (Hannah Montana) a prokletého bluesmana Roberta Johnsona. A je toho víc – slovní hříčky v „Mermaids“, vyprávění s hořkým koncem o „dívce jménem Bee“ v nejhitovějším kousku desky „Jubilee Street“ – dokonce i lovesong pro manželku („Wide Lovely Eyes“) se na desku vešel. Caveova současná textařská optika není tak úplně postmoderní, ale minimálně špičkou levé boty se v tom šťourá.

Nick Cave and the Bad Seeds vydali desku, jejíž azimut směřování jsem nepředpokládal, přesto jsem byl v konečném důsledku překvapen spíše příjemně. Nejedná se však o úplně radikální řez a některé postupy jsou stále familiérní. Důraz na úspornost v podstatě dost připomíná Grinderman, jen v klidnějším hávu – Screamin' Jay Hawkins začal šeptat a Bunny Munro si přestal slintat na kravatu. Musel bych se hodně obelhávat, kdybych řekl, že mě deska chytla od začátku do konce, ale i když si „Push the Sky Away“ nepoložím na oltář, stále ji mám za příjemného, charismatického a chytrého společníka. Třeba k nočnímu brouzdání na Wikipedii.