Neurosis, Ufomammut, Amenra

Parní lázeň s Neurosis
19. července 2011
Vídeň, Arena (velký sál)

Američané Neurosis jsou kapelou, na kterou se dá chodit za jakýchkoliv okolností – ať už zrovna vydali novou desku, či jedou na turné „jen tak“. Aktuální vídeňská zastávka zastupovala druhý případ, což je ale – jak bylo řečeno – úplně jedno. Neurosis ničí kdykoliv a kdekoliv.

Italy Ufomammut předchází pověst silné koncertní kapely i osobitá tvorba (naposled „Eve“ z roku 2010), které se nakonec vskutku skloubily v silný zážitek. Kombinace živelnosti a opravdu výrazné zatěžkanosti vedla ke koncertu, který byl jaksi očekávatelně monolitický, ale taky až překvapivě pestrý. Primitivní souzvuk bicích a kytar působil mnohdy silněji, než bychom od něčeho tak banálního čekali. Ufomammut jsou důkazem, že nepotřebujete tři kytary, abyste postavili neprodyšnou sonickou zeď.

Belgičané Amenra ve Vídni odehráli jeden z prvních koncertů v roli kapely vydávající na labelu Neurot, díky čemuž se jim podařilo vznést jedinou nutkavou otázku – proč si Neurosis na svůj label upsali něco tak tuctového? Odpověď se můžeme pokusit hledat na deskách, respektive té nadcházející, koncert ji neposkytnul. Hudba Amenra sice měla svou sílu, ovšem jen na ní se intenzivní zážitek postavit nedá. Mezi death a heavy metalem by to působilo osvěžujícím dojmem, mezi Ufomammut a Neurosis jaksi druhořadě. Chyběla větší vynalézavost, chuť hrát něco víc, než jen útočné, masivní skladby s předvídatelným vývojem.

Masivní a místy i útočné skladby hrají též Neurosis, ovšem stylem vyloženě protikladným. Jejich kompozice v sobě nesou nejen obrovskou tíhu, ale též stopy vizionářství a energie, kterou pomalu stárnoucí kapela demonstruje se stále větší elegancí. A taky nemalou hlasitostí, která zintenzivňovala zážitek, aniž by se kvůli ní ze skladeb cokoliv vytrácelo.

Neurosis s publikem – pozor, klišé – komunikují hudbou, ne slovy. Jejich hudba je natolik niterná, že se lze spolehnout na ni samotnou a na to, že posluchač tuto hloubku rozpozná. Což se zhusta i děje, díky čemuž koncerty Neurosis poskytují velice ucelený zážitek, který je něčím mnohem, mnohem trvalejším, než jen vědomí, že jsme se setkali s legendou.

Tady se totiž na zásluhy nehraje – v Neurosis jde o souznění okruhu kreativních lidí, o touhu něco sdělit a nějak zasáhnout a vůbec další ušlechtilé věci, které však v jejich podání znějí přirozeně a ne jako od Komenského. V klasických, nejvíce uhrančivých (a tedy koncertně „povinných“) i nových skladbách je cítit prožitek a puzení, ne odpovědi na otázku „jak bychom měli hrát“, do kterých by se kapela navíc nutila.

Vídeňská Arena (variabilní a v mnohém účelně vyhlížející prostor) se sice topila v místy těžko strpitelném vedru (never more těm chytrákům, kteří si v tomhle klimatu zapálí), Neurosis jsou však kapelou, která dokáže natolik přitáhnout, že jakékoliv zaječí úmysly berou do zaječích. A tak pokud by zde hrála jakákoliv metalová tuctovka, pamatovali bychom si z koncertu v prvé řadě vedro, případně pivo, které bychom vypili na terase při útěku před hicem. Tentokrát ovšem hráli Neurosis, pročež se vzpomínky obracejí k nim, nikoliv potu, který nás jejich koncert stál.