Nathan Bell, Aran Epochal, Aran Satan

Pokud máte problém, jsem řešič!
7. prosince 2011
Hradec Králové, Klub č. p. 4

Středeční večer v královéhradeckém Klubu č. p. 4 nabídl v produkci Marre Subkulture tamní premiéru amerického „uměleckého“ hudebníka Nathana Bella. Uvozovky jsem užil záměrně, a to nikoliv ke zpochybnění významu slova, nýbrž proto, že se Nathan svým expresivním múzickým vyjadřováním u mnohých lidí s pochopením své tvorby rozhodně nesetká.

V podpoře svérázné produkce se představil Aran v maximální obludnosti svých altereg. A bylo to tak dobře. Začal jako Epochal – písničkář přirovnatelný například k postavě Filipa Topola 90. let. Co se hudební stránky týče, nejedná se o žádnou světobornou složitost. Primárním nástrojem tentokrát byla čtyřstrunná akustická kytara, na níž Aran hrál pár opakujících se tónů. Později ke kytaře přibyl zvýrazněný metronom, ale i harmonika a předehrané samply. Výsledkem byla chilloutová atmosféra, jíž se všichni diváci ihned poddali.

Problém pro mne nastává, když mám vystihnout verbální a teatrální stránku celého vystoupení, zvláště pak po „příchodu“ Aranova „satanského“ alterega. Těžko popisovat, aniž bych se mohl dostatečně vymanit z rétoriky a částečně i způsobu uvažování jeho samého. Aranovy texty bych se nebál označit za výsledek Münchhausenova syndromu. Aranovo předstírané bláznovství představené například v užitých souslovích „hladina bez břehu“, „svazující kruh“ či „mrtvý pes na čerstvém sněhu“ na první pohled vzbudilo pochybnosti o jeho duševním zdraví. Za přítomnosti Satana se tento dojem ještě umocnil. Kytaru vystřídal mp3 přehrávač, který publikum zahlušil až absurdními mixy. Do soustavně se měnícího hudebního pozadí nacházejícího těžiště v řezavém a tříštivě-bublajícím elektru Aran verbálně představil svůj pohled na svět a vybrané problémy spojené s jeho životem.

„Občas zazpíval a nemůžu si nějak vybavit, proč jsem si v jednu chvíli vzpomněl na islandskou kapelu Sigur Rós.“

S úsměvem na tváři můžete směrem k Aranovi prohlásit něco o využité příležitosti „znásilnit časoprostor“. Že se nejedná o šílenství, ale o promyšlený koncept, podtrhl v závěru po představení své knihy „Mluvící člověk“ a nového splitka s Timem Remisem (2011 u labelu Dog Lovers Records) výrokem „Pokud máte problém, jsem řešič!“

Aran fanoušky dostatečně připravil na podobně bláznivého muzikanta Nathana Bella. Chlapík ověšený zvonečky zavládl bendžem. Zvonečky byly navěšené samozřejmě i na nástroji a další ležel například na kvákadle stojícím tak, že ho Bell rozezníval cinkrlátky zavěšenými na konci krku bendža.

V samotné hudbě chvilkové kakofonické změti střídaly bravurně vybrnkané části. Tuhle byly okořeněné párem zvuků foukací harmoniky, flétnou, která posloužila i jako palička na struny, anebo snopem sena zastávajícím také úlohu paličky. Struny Nathan během večera soustavně přelaďoval, až jsem nabyl dojmu, že se jediná významová linie jeho tvorby krčí v momentálním duševním rozpoložení. Občas zazpíval a nemůžu si nějak vybavit, proč jsem si v jednu chvíli vzpomněl na islandskou kapelu Sigur Rós.

„Podobně zelektrizovaní byli diváci, tedy až na jednoho, který měl soustavnou potřebu záměrně atmosféru narušovat, až si to s ním šel ‚Řešič‘vyřídit.“

Postupným povolováním a utahováním strun Nathan jednu přetrhl, ale přestože se tvářil, že jde o náhodu, zřejmě málokdo tomu uvěřil, o to spíše, že Nathan dále pokračoval bez jakékoliv opravy. Podobně jako slovní projev Arana, Nathanovo hudební podání se přelévalo z jednoho rohu mnohoúhelníku do dalšího. Zvukové efekty elektronizovaného prostředí z maximální výrazovosti prostupovaly v upozaděný šum a dále skrz čistý zvuk opět do mechanických krajin.

Podobně zelektrizovaní byli diváci, tedy až na jednoho, který měl soustavnou potřebu záměrně atmosféru narušovat, až si to s ním šel „Řešič“ vyřídit. O celé večerní produkci by se dala napsat celá řádka věcí a všechno by to byla pravda. Soustavu šíleností spolu s odvahou bychom sice mohli smést ze stolu jako sadu špatně ořezaných pastelek. V přítomnosti uvedených osobností však pastelky byly nejen patřičně špičaté, ale vzniklé malůvky skutečně učarovaly. Přestávkové děkovačky toho byly jasným důkazem.