Nadja + Sítě

Do krásných sítí a hlubin
13. února 2016
Brno, Kabinet Múz

Napsat dobrý report je kumšt, na druhou stranu – ne až tak převeliký. Zato napsat špatný report, to je něco naprosto všedního. Znáte to, každé ráno znovu vyjde slunce, ptáci létají popředu, z nebe neprší kobylky.

Se špatnými reporty se setkávám od svých mladých let – aby ne, pár jsem jich sám napsal. Tím víc ta myšlenka vyvstává na mysli, když si představíte kaleidoskop posledních let svého života. A fakt, že už jste do psaní dlouho nefušovali. S takovým pocitem jsem šel do brněnského Kabinetu Múz na Nadju a Sítě. Což o to, výběr hudby to byl blízký mému srdci i uchu, ale když přihlédnu k faktu, že mi Nadja už asi tisíckrát unikla, stával se z toho trochu oříšek. Jak bude znít skutečně živý živák, když jsem byl dosud zvyklý jenom na záznamy? A co lidé kolem? Kdo vůbec ještě dneska Nadju poslouchá? A poslouchá ji někdo vůbec? Pamatuji ji jako něco takřka neznámého…

Sítě se svého okolí takříkajíc dotýkaly – zhruba do momentu, kam až vedla jejich instrumentálnost. Pak jejich dotek poněkud ochladl, i když přesto nabízely příjemné minuty úvodu celého večera. Dle mého to mohlo být samozřejmě delší – vyextrahoval jsem přespříliš málo hudebních vlnek na to, abych si o Sítích mohl vytvořit plastičtější představu. Od hudebních proudů, jež hlavou spíše pronikají a konspirují v povzdálí lebky až po břehy, které bych se nebál označit asi slovem glitch (nebo snad lžu? vím já?), se však jednalo o několik lidsky milých okamžiků. Každý takový okamžik představuje jedno prázdné oko této Sítě, propouštějící ten či onen pocit na té či oné hranici bolestnosti/bezbolestnosti a tak mi prosím odpusťte, že jsem měl občas před očima Shabazz Palaces, ze kterých mám podobný pocit. Závěrem se rozloučím jedním zbožným přáním a vlastně i nenaplnitelným předsevzetím - rád bych se v Sítích zase někdy ocitnul a prozkoumal je o trochu déle (hodina bude stačit), ale kdo ví? Štěstěna je vrtkavá a prima mladých formací, jež neznám, celá dlouhá řada. Takže co příště cvrnkne mou rozmařilost do nosu?

„A tak jsem se mohl ponořit do kutálející se masy všelijak gradujícícho zvuku, tolik prozářeného charakteristickou, bolestně-očistnou andělskostí.“

K Nadji bych dodal, že pověsti, či vlastně spíše ony zmíněné záznamy, nelhaly. Tato zvláštní kanadská dvojka prostě působila jistou přitažlivostí nejenom v servírování své plesovité a plošinovité zvukohudby, ale i řadou dalších věcí. Nazval bych to přitažlivou, neohrabanou medvědí elegancí. Prostě oni přišli hrát – a je jedno v jakém svetru. A tak jsem se mohl ponořit do kutálející se masy všelijak gradujícícho zvuku, tolik prozářeného charakteristickou, bolestně-očistnou andělskostí. Samozřejmě, že jsem žádnou z těch skladeb a variací neznal. Možná mi sem tam nějaký fragment, nějaký střep přišel povědomý (že by „Radiance of Shadows“?), jedno vím ale jistě - při těch zasněžených motivech z projekce mi k dokonalosti chybělo akorát kluziště „Time Is Our Disease“, které bych spolu v doprovodu „The Bungled and The Botched“ rád okusil právě v takovémhle realistickém formátu. Víte, ono to cédéčko nebo deska, to je sice všechno strašně krásný – a taky objevný, chce se samozřejmě říci – nicméně Nadja by k nám mohla jezdit skutečně velmi často a já bych se za to nezlobil. Protože na několika málo metrech je člověk skutečně touched, trembled, bungled i botched či dokonce numb nebo quelled a člověk by ve svém nekončícím ikonoklasmu mohl rovnou všechny ty lesknoucí se disky kamsi naházet.

To samozřejmě asi nikdo z nás nechce, taky to nedělejte. Jenom to bylo dobré. Ne, víc, než pouze dobré. Bylo to skvělé. Alespoň pro mne. Vlastně ono těch dobrých lidí toužících po muzice tohoto roztomilého dua bylo víc. To mne neuvěřitelně překvapilo. Opravdu je po Nadji takový hlad? Vskutku tento druh hudby přitahuje stále více posluchačů, ať již rekreantů či hlubinářů? Víte co? Vzbuďte mne, jestli jsem něco zaspal. Tak snad příště.

fotografie perex: Jan Vrba (Full Moon Zine)