Mucha + Schodiště

První noc v novém klubu
Mucha, Schodiště
25. září 2015
Jaroměř-Josefov, Bastion no. 35

Mucha pro mě znamená totéž, co Kalle pro Ondru Komárka. Srdeční záležitost. I když jsem byl už předem smířený s tím, že jdu na schůzku se svým zlým svědomím. A že vstoupit prvně do Bastionu no. 35 bude pro mě, novopečeného Jaroměřáka, jako strávit první noc v novém bytu.

Raně středověcí kupci mívali před sestupem do kladského pralesa ve zvyku se u kapličky na Dobeníně (dnes součásti Náchoda) pomodlit. Před zaplacením lístku jsem udělal totéž. Taky jsem nevěděl, jestli někdo náhodou nebude usilovat o moje zdraví.

Napohled je Bastion no. 35 klubem s veškerou občanskou vybaveností. Omláceným nábytkem z čekárny v Horním Předpeklí. Okudlanou gorilou u vstupu. Složitým předivem vztahů, které se mi cuchalo mezi prsty. Ožralým stalkerem, který mě vmžiku vyhodnotil jako nejslabšího, nabídl mi tykání a začal loudil oheň a cigára. Pivem suplujícím jídlo, pití, placebo i tečku mezi větami. A fotografem, který měl v hledáčku častěji holky za barem než kapely. Zkrátka nic, na co bych si nezvykl. Snad až na nástěnné malby, u kterých jsem marně přemýšlel, za co se chtěl jejich autor architektu josefovské pevnosti Duhamelu de Querlondovi pomstít.

Stejně tak jsem se ptal sám sebe, co strašného musel frontmanovi Schodiště provést Jaz Coleman, že ho tak neobratným způsobem karikuje. Proč publiku obsah každé halekačky vyslepičí dřív, než ji kapela zahraje. A co je vede k tomu už tak prošlou konzervu „nové vlny se starým obsahem“ ředit nezvládnutými prvky choreografie Judas Priest, nezřetelnou společenskou kritikou a kydy o ženské kráse a záludnosti. Vidět je na hasičském bále, ocením aspoň originalitu. Takhle jsem měl přinejmenším hodinku a půl na to pořádně prověřit odhlučnění sálu. Kvalitní, všechna čest. Ale to bych býval poznal už po pár taktech.

„Samozvaná inteligence se zas rochnila v existenciální tísni zbouchnuté holky z maloměsta.“

Žádný ze dvou koncertů Muchy, které jsem zatím navštívil, se neobešel bez hodinového zpoždění. Ten první na konci letošního února v Náchodě jsem kvůli tomu a absenci odvozu neviděl vůbec. Tentokrát naštěstí nebylo kam spěchat a čekání se skutečně vyplatilo.

Do jisté míry sehrálo roli i trauma z nemastného, neslaného Schodiště. Jím nastavenou laťku vyhladovělé obecenstvo při pouti za výživnější hudební potravou bezmyšlenkovitě překračovalo.

Takhle zbědované publikum by snad vzalo zavděk i amuzikálním enfant terrible, jako vystřiženým z Těsnohlídkovy soudničky, a říkadly z cizojazyčných konverzačních minim, naivního antiklerikarismu, esemesek a hipsterických výlevů. Přes její přiznanou neohrabanost a brutální upřímnost fanoušci Harleje, intelektuálové a jejich doprovod od Muchy dostali mnohem víc. A všichni si při tom přišli na své.

Nadraný plebs si zabékal „Ježíše“, „Semeno“ nebo „Úchyla“. Samozvaná inteligence se zas rochnila v existenciální tísni zbouchnuté holky z maloměsta („Automatická“, „Josefene“). Přičemž se utvrdila ve víře, že arogance mozků se jí netýká („Heil Hipster!“). A ženské se zas zhlédly v čupr babě, se kterou se dobře kecá, vyfotí se s něma a pro ostřejší slovo „Nepojede nikam“.

Že Mucha přes vnější bizarnost svých písniček mimoděk sebe i jiné ženy odhalila v plné nahotě jako myslící a cítící bytosti z masa a krve, pochopitelně ušlo větší pozornosti. Ale možná, že je to tak lepší. Podprahové vjemy se lépe vstřebávají. Tím spíš, podaří-li se je vysekat ze sádry akademických debat o genderových stereotypech.