Mucha – Josefene

Pomlázka, až to (muže) bolí
2014
vlastní náklad
40:53 (10 skladeb)
garážový rock | crossover | folk
http://bandzone.cz/mucha

Úspěšný debut „Slovácká epopej“ jako by hravé a zběsilé Nikole Muchové vlil do už tak rozbouřených žil další drzou krev. Na druhém – opět díky crowdfundingu vydaném – albu zní její hlas ještě vyšponovaněji než minule, zároveň se ale ukazují též určité mantinely jejího stylu. Z něho se poněkud vytratil slovácký akcent, který přispěl k osobitosti debutu, byl ale nahrazen novými prvky.

Se sehranou kapelou v zádech (kterou nyní nicméně opouští klíčový člen Martin E. Kyšperský) zní „Josefene“ o kousek rockověji a vůbec ostřeji, čímž nemíním iritující hudrování v „Kamilovi“, který je ale pro Muchu v lecčem příznačný. Zatímco skladby v duchu pronikavé „Jako ty“ dokazují, že síla autorky spočívá v textech, v nichž artikuluje prožité či jinak z první ruky podávané životní příběhy, nejde „Kamil“ nad rámec nikam nevedoucího až hloupého veršování. To má ale potenciál být hurónsky funkční naživo – podobně to napoprvé zafungovalo s přece jen o kus bystřejším „Ježíšem“.

Odůvodněná stylizace někoho, kdo má leccos odžito, si rozumí s Mušiným výrokem „Mám pocit, že lidé chtějí impulsy, čím dál větší.“ Stimuly, které poskytuje ona, jsou rozhodně silné a hlavně uvěřitelné, více jí ale svědčí pozice sžíravé pozorovatelky, než hravé požitkářky. Vztáhneme-li toto na její texty, mají „párky – půlka lásky várky“ větší údernost než hrátky s žánry či cizími jazyky, jakkoliv jim dokáže přizpůsobovat tok zpěvu i náladu skladeb, jak o tom svědčí třeba dotažená „Narkoraga“.

„Mucha se efektivně vnucuje jako štamgastka, která ani v pokročilé hodině neztrácí pozorovatelský um a její vyřídilka je s každým dalším panákem silnější.“

I tentokrát vstupují do dryáčnického, kabaretního základu drobnější nápady (třeba dětský zpěv v řezavé „Nepojedeš nikam“), které prokazují, že ve vší té přímosti neztrácí Mucha ani hravost, zúročenou zejména v tom, jak plynule většina skladeb odsýpá. Ještě přitažlivější je ale na její tvorbě spojení hořkosti a drzosti, které tak dobře funguje na koncertech i jako lákadlo k hlubšímu vhledu do jejího světa. Smutek z vyčpělých soužití („Automatická“) zde přebíjí drive ženy, která je možná v domácnosti, ale dokáže si ji zařídit pěkně po svém.

Přes nespornou protivnost celé nahrávky nelze Muše rozhodně upřít, že se efektivně vnucuje jako štamgastka, která ani v pokročilé hodině neztrácí pozorovatelský um a její vyřídilka je s každým dalším panákem silnější. V tomto ohledu může být až překvapivé, že „Josefene“ navzdory tomu, že je nabroušenější než debut, nezní útočně. Ostrá je ale dostatečně. Místy se nicméně přece jen zdá, jako by si Mucha nebyla svou pozicí tak docela jistá a v tyto momenty deska zavání určitou samoúčelností, ba ztraceností (neživotná „Media“). Na nonsensovou poetiku tu přece jen máme Čokovoko.

„Josefene“ stvrzuje důvěru těch, kteří od začátku říkali, že tohle není projekt jedné desky a krátkodeché budoucnosti, zároveň ale dává zapravdu i těm, kteří spatřují potenciál Muchy zejména naživo. Na krotkostí ovládané české scéně, kde si rádia troufnou leda tak na „kurvu“ od Chinaski, je ale „Josefene“ v součtu pořád vítaně osvěžující. Mucha nemusí mít pokaždé pravdu, vždy si ale dokáže vzít poslední slovo.