Mortifilia – Fate
Čtyři roky trvalo sušické Mortifilii, než se podařilo dát dohromady materiál na čtvrtou položku v jejich diskografii. Nutno podotknout, že čekání se vyplatilo a máme dozajista co do činění s jejich nejkompaktnější deskou. Sláva death metalu.
Od jejích počátků kolem roku 2000 se toho v Mortifilii stylově mnoho zásadního nestalo. Je jenom dobře, že se kapela drží svého kvalitně zmáknutého řemesla. Na české poměry méně obvyklý death metal švédského typu zní v podání této čtveřice velmi svěže a uvolněně. O to více působí nahrávka sebevědomě a jistě.
Desíti ryze deathmetalovým skladbám nedává Mortifilia polevit ani v jednom okamžiku. Bez okolků pevně drží pedál rychlosti (a) agrese na podlaze a servíruje jeden chrastivý riff za druhým. Neuvěřitelné, jakou přesností a čitelností se „Fate“ vyznačuje. Oproti předchozím nahrávkám mi až s touto deskou přijde, že se Mortifilia může konečně postavit vedle takových, jako jsou již delší dobu solidně rozjetí Tortharry nebo znovuobrození Hypnos.
Druhý pohled: Viktor Palák dává 8/10.
Death metal považuji za nejvíce zatuchlý z extrémních metalových žánrů, což ale neznamená, že se od některých starých škol nelze čemusi přiučit. Konzervativní pedagogové z Mortifilie tak sice brousí klasické žánrové formulky, ty se ovšem díky patrné zkušenosti muzikantů zhodnotí v celkové suverenitě nahrávky. Převládající hutnost zde provzdušňují dobře načasované riffy, dominující útočnost je zase příjemně sevřená zatěžkaností riffů i palby bicích. Technicky výrazná deska si neříká o to, abychom ji obdivovali pro její svěžest. Namísto toho nabízí tak akorát dravou muziku, při které se kapela zbytečně nepřepíná, ale ani nedrží při zdi, což její death metal činí stejně tak energickým i vítaně hnilobným. Ve vinylové edici krásně vypravená „Fate“ opravdu není žánrovou otročinou, ale poctivou službou pánovi, kterého si Mortifilia zjevně váží.
Na druhou stranu je zde pořád cítit závan staromilství, které tvorbu sušických provází od samého počátku existence. Možná až přílišné lpění na pevných mantinelech žánru desce trochu ubírá na kráse. Osobně bych více uvítal snahu o překročení vlastního i stylového stínu. Lze polemizovat, zda je Mortifilia tou kapelou, která by se o podobné věci měla snažit. Každopádně snaha se zlepšovat, pracovat a jít za svým cílem by měla být zdravou motivací každé kapely.
Z „Fate“ je toto cítit i bez toho, aby ve zmiňovaných ohledech do puntíku splňovala představy autora této recenze. Lze tedy jen uznale kývat hlavou a respektovat, co se na albu odehrává. Rozhodně to nejlepší, čeho jsme se prozatím od Mortifilie mohli dočkat.
