Mörkhimmel – Ostří černé kosy zní

Spalující mráz
2014 | 2015
Insane Society (LP) | L'Inphantile Collective (CD)
32:16 (8 skladeb)
metal | hardcore
www.morkhimmel.cz

Nejen nahráno, ale také virtuálně šířeno již roku 2014, vinyl fyzicky vyroben ještě téhož letopočtu, ale prodáván až v roce 2015, kompakt vydán s odstupem asi dvou měsíců. Není snadné přesně určit, kdy toto album vyšlo, s jistotou lze však tvrdit, že je hodno poslechu.

Pražští Mörkhimmel disponují sice již čtvrtou nahrávkou, která je ovšem pro většinu členů současné sestavy teprve druhou, na níž se v rámci tohoto souboru podílejí. Přičemž to, co naznačil předchozí „Zloskřivec“, nové album podtrhuje a zvýrazňuje s ještě větší intenzitou. Hardcore-punkové kořeny protagonistů kapely zůstávají nepopřeny, hudební výraz se však posunul hlavně do oblasti metalu. Jednotlivých dílčích vlivů lze na této nahrávce zaznamenat několik a asi nejzřetelněji nutno mluvit o deathu, jenže i ten je zde uchopen netradičním způsobem.

Přestože album na někoho může působit trochu monotónním dojmem, s každým dalším poslechem přece jen směřuje k čím dál větší přesvědčivosti. Vůbec zde nejde o nějakou aranžérskou či kompoziční košatost, ale spíše o celkovou atmosféru, kterou podporuje zejména naprosto optimální a excelentně syrový zvuk, z nějž je skutečně cítit jedním textem naznačený „spalující mráz“. Silnou rytmiku doplňují drobné tempové změny a podmanivé kytarové motivy, z čehož v součtu sálá tak zlověstně bublající energie, že není nikterak špatné jí podlehnout.

„Atmosféru podporuje zejména naprosto optimální a excelentně syrový zvuk, z nějž je skutečně cítit jedním textem naznačený spalující mráz.“

Kde neútočí svižnější tempa, tam úřadují pomalejší pasáže znějící buďto jako ten nejdrsnější možný doom metal nebo popřípadě sludge, tedy rochnění se v bahně. Touto diagnózou je částečně zasažen „Nepřítomný nepřítel“, ale především pak závěrečné „Uprostřed prázdnoty“, kde celková zlověstná chorobnost, mrazivost a ponurost dosahuje naprostého vrcholu.

Chrčivě až záhrobně znějící zpěv sice nepůsobí zrovna dokonale a mnohý posluchač si na něj musí zvyknout, nicméně i ten prospívá chvályhodně nevlídnému obrazu, který dokreslují poutavé názvy skladeb jako „Co je mrtvé, nechám hnít“ nebo „Z cizího krev poteče“. Samozřejmostí jsou poetické, spíše depresivně laděné a tentokrát výhradně české texty, v jejichž tušeném podtextu lze vycítit jisté myšlenky a názory, což platí rovněž pro zajímavý obal, kde vzadu vyobrazená ptačí hlava se vpředu přelévá nikoli k zobáku, ale názvem naznačenému „ostří černé kosy“.