Morgue Son – Večernice ~ proplouváš

Tajemství krásné paní
2014
Epidemie Records
41:15 (8 skladeb)
rock | metal
www.morgueson.com

Pryč je klávesovo-metalové období alb „Decadance“ a „Impure Speculum Replete with Eeriness“. Z Uherského Brodu teď zní tvrdými kytarami jen letmo ovlivněný rock. Jde o posun správným směrem a daří se Morgue Son na jiném poli stejně dobře jako předtím? Jednoznačně ano.

Opravdový půvab se ale nedá objevit hned zkraje, naopak je třeba se k němu pozvolna dostávat anebo jej raději nechat, aby se vyjevil sám. A přesně takto se to má i s „Večernicí“. Svým půvabem neokouzluje okamžitě a dokonce je zpočátku až nevýrazná. Decentní a učesaná produkce, kvůli které deska nefunguje jako okamžitý spouštěč posluchačské libosti, se totiž po pár posleších ukáže jako nejlepší způsob, jakým mohla být natočena. Být to opačně, vše by na nás sice mrklo hned, ale chyběl by požitek z objevování a kouzlo by mohlo rychle vyprchat.

Takto je skvělé sledovat, jak vám zprvu jakoby uzavřená a nic nevyvolávající nahrávka roste před očima, a jak se ze slupky předvídatelné konzervativní paní vyloupne oduševnělá bytost s velkým šarmem, s níž je radost trávit večery. Jak se najednou objeví bohatý a pestrý svět, zajímavý detaily i atmosférou.

„Schopnost úplně vystoupit z mezí předešlé tvorby kapele na letech hodně ubírá.“

Všechny skladby působí vyrovnaně, zpočátku lze v každé nalézt alespoň jednu nebo dvě výborné pasáže, které otvírají dveře k poznání, že jsou výtečné i jako celek. Nenápadnost a jen zdánlivá křehkost se promění v pomalu, ale o to jistěji se projevující sílu. A když se v režii Morgue Son síla spojí s jemnou melancholií, na což se ostatně rockový žánr hodí nejlépe, vznikají momenty posílající ono okřídlené „na domácí kapelu slušný“ do skupiny smrdutě olezlých klišé.

Za takto razantní změnu stylu Morgue Son navíc zasluhují ostruhy, protože vydat klidné a z velké části rockové album je v dnešních časech větší masakr než black metal. Obrazně řečeno, nestárnou Morgue Son ani jejich posluchači, naopak jim schopnost úplně vystoupit z mezí předešlé tvorby na letech hodně ubírá.

Když si po šesti skladbách říkám, že jsem dlouho neslyšel takhle podařené rockové album, přijdou „Citylights“ a já se rozsvěcuju jako vánoční strom. Moc pak nezáleží, že je těžké vystihnout, jaká „Večernice“ vlastně doopravdy je. I když ne nepřístupná, vzpírá se jednoduchému popisu, v čemž nakonec leží její největší síla. Možná dík něčemu, co bývá přisuzováno jen mužům – tajemství. Nevidím žádný důvod, proč o něj ochuzovat ženy – „Večernice“ je jimi obestřena. A dělá ji to nepředstavitelně krásnou.