Moonspell - Alpha Noir / Omega White

Tuplované odhalení
2012
Napalm Records
40:34 + 38:10 (9+8 skladeb)
metal | gothic metal
http://moonspell.com/

Romantické kapely nemám rád, ale u portugalských Moonspell už druhé desetiletí dělám výjimku. Na rozdíl od hord obdobných kapel, které se liší snad jen v množství kýče aplikovaném na posluchače, měli vždy Moonspell dostatek soudnosti a osobitý přístup, který jim zajistil popularitu i u lidí, kteří se jinak dívají na atmosférický metal mezi prsty. Jenže tento přístup v sobě nese určitou past.

Mezi metalisty existuje poměrně široký konsenzus o tom, jak jsou Moonspell originální, stylotvornou kapelou. Jenže od časů, kdy se Portugalci nebáli experimentovat, už uplynulo hodně vody. Ano, „Sin/Pecado“ a „Butterfly FX“ byly na svou dobu odvážným experimentem a taky se jim za něj dostalo náležitého odsouzení z řad tehdejších příznivců, včetně autora těchto řádek. Někteří z nás svůj postoj naštěstí přehodnotili; kapela taky – naneštěstí.

Přinejmenším od desky „Memorial“ se Moonspell opět umístili v první lize evropského metalu. Vděčí za to osobité kombinaci dvou napohled neslučitelných principů. Agrese versus romantika, „Alma Mater“ versus „Vampiria“. Jenže ono to, mimo jiné také zásluhou charismatického projevu Fernanda Ribeira, skutečně funguje. Jako jedni z mála dokáží zároveň zaujmout sedmnáctileté ctitelky upírských románů, většinu návštěvníků Brutal Assaultu i nesmiřitelné hudební extremisty.

„Zároveň je ‚Alpha Noir‘ celkem přesvědčivým vyvrácením bludného názoru o experimentální podstatě Moonspell.“

Na své poslední nahrávce se Moonspell odhodlali pojmout tento svůj věčný rozpor poněkud netradičně. Obě tváře Moonspell dostaly vlastní prostor na de facto plnohodnotných albech. Černá versus bílá. „Alpha Noir“ versus „Omega White“. Moonspell se tím však odhalili více, než možná sami chtěli.

„Alpha Noir“ je, stručně řečeno, doslova takovou nahrávkou, jakou jste od dnešních Moonspell čekali. Album přímo navazuje na předchozí „Night Eternal“, jen na rozdíl od něj není zabaleno do atmosférického roucha. Novinka tak působí syrovějším, údernějším dojmem, v některých momentech jsem ji však přistihl, jak si od svého předchůdce půjčuje více motivů, než je kapela ochotná přiznat. „Night Unveiled“ by bylo možná příhodnějším názvem.

Možná je to nejtvrdší album Moonspell vůbec, nespoutáno romantickými prvky burácí jak noční bouře. Vlítne na vás bez velkých cirátů, čtyřicet minut bude neúnavně bušit a dopřeje vám celkem příjemný zážitek… jenže pak zmizí a nezůstane. A popravdě řečeno, s výjimkou absence speciálních efektů mě nenapadá žádný rys, kterým by se výrazně odlišilo od dvou minulých počinů.

Zároveň je „Alpha Noir“ celkem přesvědčivým vyvrácením bludného názoru o experimentální podstatě Moonspell. Smiřme se s tím. Nepíše se rok 1998. Stejně jako dříve démonický jižan Fernando mimo promo fotky působí jako mladší verze opuchlého Ozzyho, „Alpha Noir“ je bez závoje gotických prvků jen dobře provedeným, ale veskrze konzervativním albem. V době Cattle Decapitation, Kvelertak nebo Gojiry se tak Moonspell, které pravděpodobně stále straší neúspěch „Sin/Pecado“, řadí spíše po bok Amon Amarth nebo, proč si to nepřiznat, Iron Maiden.

Na tom není nic špatného. Nicméně všichni, kdo si zvykli od této kapely čekat trochu víc než jen řemeslně dobře provedené riffy, by si o Moonspell měli přestat dělat iluze. Invenční potenciál této kapely je už dávno za zenitem.

„‚Omega White‘ otevírá okno do alternativního světa, ve které se kariéra Moonspell odvíjela trochu jinak.“

To „Omega“ představuje onu romantičtější tvář kapely, kterou se Portugalci už na počátku vymezili vůči tehdejší konkurenci. Nevázáni požadavkem zachovat si tvář před tvrdými metalisty zde Moonspell ukazují svoji intimnější, klidnější stránku. Kupodivu – a to říkám jako člověk libující si v nejextrémnějších žánrech – je tato stránka mnohem zajímavější, než burácení „Alphy“.

Z mé strany to sice zní překvapivě, nicméně „Omega White“ zkrátka není žádná laciná romantická sračka. Jistě, gotická stránka Moonspell zde září v plném slunci – nicméně nejde o recyklaci „Vampirie“, ani o navázání na „Irreligious“, ale spíše na „Sin/Pecado“, pouze bez elektroniky. Kytarová agresivita a strašlivý řev z „Alpha Noir“ vyklidily pole zádumčivé melodii. Hudba, která se pohybuje někde mezi staršími Tiamat a Depeche Mode, vytváří posmutnělou, ale zároveň poměrně vyrovnanou atmosféru. Jako když padesátiletý chlap zůstane odpoledne sám doma, probírá se fotkami z mládí a vzpomíná na starou lásku ze střední školy. Bez výčitek, bez touhy, ale nikoliv bez citů. Možná si v duchu říká „co kdyby“, ale zároveň moc dobře ví, že čas už nevrátí.

„Omega White“ otevírá okno do alternativního světa, ve které se kariéra Moonspell odvíjela trochu jinak – ale jen na necelou hodinku. Je to výborná příležitost na chvíli se zasnít – a pak se zase vrátit do reality. Osud tomu chtěl jinak a Moonspell se k Depeche Mode přiblížili jen v jednom období své kariéry, ale není špatné vědět, že nad tím občas uvažují taky.

hodnocení: Alpha Noir 5/10 – Omega White 7/10