Monsters - Monsters

Někdy je méně opravdu méně
2011
False Prophet Records
28:55 (9 skladeb)
deathcore
www.myspace.com/monsterswarfare

Tři roky stačilo kapele Monsters z Chicaga na to, aby začala koncertovat, vydala jedno demo, upsala se začínajícímu labelu frontmana Emmure Frankieho Palmeriho a rozpadla se. Debutový počin tedy budiž zároveň posledním.

Palmeri si pro svůj label zvolil správný název, protože v případě Monsters coby první kapely, se kterou podepsal smlouvu, byl skutečně špatným prorokem. Pětice rádoby tvrďáků s necelými třiceti minutami „hopsandy“ díru do světa neudělá, maximálně tak do hlavy pár posluchačů.

U většiny deathcorových kapel jsou názvy písní nadsazené, není na ně kladen takový důraz. Monsters však svým projevem nepůsobí, že by si ze sebe dělali legraci. Trochu zapomněli na to, že by svým přednesem měli něco v nás probouzet, kromě touhy založit disk zpátky do obalu a dát jej do sklepa k prázdným sklenicím od okurek, případně nevratně vymazat mp3 soubory.

„Spíše než další povedený kus v tomto žánru mně ale vytanulo na mysl, že poslouchám nějakou zkoušku newyorských Emmure.“

U Monsters se všechno točí kolem jednoho a toho samého. Střední tempo, k smrti nudící bicí s otravnou hajtkou (která leze i tam, kam nemá), fádní kytary a stále dokola ty stejné záseky. Aby toho ještě nebylo málo, hlubokého řevu frontmana je slyšet až příliš, to rapová složka je mnohem lepší, ale zase nepůsobí tak naléhavě. Že občas při povedenějších breakdownech zabručí basa do hloubky, to není nic, z čeho by člověk zůstal sedět s otevřenými ústy.

Spojenectví Monsters a Palmeriho je více než zřejmé i ve skládání. Spíše než další povedený kus v tomto žánru mně ale vytanulo na mysl, že poslouchám nějakou zkoušku newyorských Emmure. Především kytarové riffy (nejvíce je to slyšet v „My Urge to Kill“) a styly záseků jsou jak podle jejich šablony.

Zařadit Monsters do škatulky „emmure-core“ by však bylo až příliš kruté, neboť jim na druhé straně nelze upřít občasnou snahu vtisknout desce svůj vlastní obličej. Škoda, že se to nejvíce povedlo až v závěru alba při nejdelší skladbě „Children of the Riot“, která je propracovaná, neobsahuje pouze skočné momenty, ale i protáhlejší pasáže a má uhrančivý refrén.

Víc toho pětičlenná formace nenabízí. Svoje dveře tvořivosti nadobro uzavřela v dubnu 2011, tedy tři měsíce po vydání debutového alba. Pokud by někdo bral (ne)úspěch desky jako jeden z důvodů, ne-li ten úplně hlavní, pro rozpad, nemohli bychom se tomu divit.