Mono – The Last Dawn | Rays of Darkness

Postrockové absolutorium
2014
Pelagic Records | Temporary Residence | Magniph
83:54 (10 skladeb)
postrock
www.monoofjapan.com

Chce se říct, že nové dílo Mono přichází v dobrý čas. Plískanice, zima, tma a smutně se tvářící lidé jsou pro poslech smutné hudby nejlepší možnou kulisou. Ale není to ani potřeba. I kdybyste se při poslechu dozvěděli o narození potomka, výhře v loterii nebo vás zamkli v cukrárně, nechali byste všechno – děcko, prachy i větrníky – vlastnímu osudu a jen byste se sluchátky koukali do prázdna.

Mono totiž vytvořili osmdesát minut dlouhý důkaz pro to, že život trávený s hudbou není životem ztraceným. Jakmile se po pár sekundách „Land Between Tides/Glory“ rozezní kytara, je okamžitě jasné, že posloucháte suverénní mistry svého umění. Skladba otevírající úvodní ze dvou současně vydaných alb staví na kapelou mnohokrát ověřené a i tentokrát skvěle fungující gradaci a nabalování doprovodných prvků na hlavní motiv.

Zpočátku nenápadné brnkání postupně vyrůstá do monumentální šíře, přidává se druhá kytara s noblesně tesknou melodií, smyčce vytvářející pocit očekávání čehosi velkého a bubny podtrhávající dramatičnost. Zvyšuje se hlasitost, původně křehce a tiše hraný motiv se opakuje s mnohem větší intenzitou, až skladba vyvrcholí v geniální ódu, aby se vzápětí ztlumila a uzavřela piánem, které, jak je u Mono zvykem, zní jako vystřižené z filmu.

„…pocit absolutního smyslu samotné existence, pocit všeobklopující, na vše odpovídající, ale přitom nevysvětlitelné dokonalosti.“

Jedenáct minut uplyne a vy se cítíte naplněni. A to jsme u první skladby. Následuje ještě pět překrásných balad, pět pohlcujících instrumentálních děl tišících hlad po čemkoli dalším. Tady by se mohlo klidně skončit, vrcholu bylo dosaženo. Jenže Mono vydali alba dvě. A co se odehrává na tom druhém, už pomalu hraničí s magií.

Nepřeháním. „Recoil, Ignite“ je důvodem, proč placku s „Rays of Darkness“ vynášet z hořícího domu dříve než příbuzné. Pokud má být „Land Between Tides/Glory“ špičkovým příkladem postrockového umění gradující skladby, tak „Recoil, Ignite“ je tohoto umění absolutoriem. Jednoduchý, leč geniální kytarový motiv táhne celou skladbu do takových výšin, až se kolem vás zpomaluje čas. A když už se slinou na bradě a vypoulenýma očima začnete sami pro sebe považovat dějiny hudby za uzavřené, ozve se v polovině jedenácté minuty v podstatě prostý riff.

A přesně tady nastává onen moment, kdy se k husí kůži a mrazení v zádech, bezděčné reakci těla, přidává ještě reakce mysli – pocit absolutního smyslu samotné existence, pocit všeobklopující, na vše odpovídající, ale přitom nevysvětlitelné dokonalosti.

Samotní Mono „The Last Dawn“ popisují jako album neztrácející naději. Coby druhé a to, které vám zůstane v hlavě nakonec, ale zařadili „Rays of Darkness“, jako by stvořené smutkem samotným. Chtěně či nechtěně tak kapela zodpověděla otázku, zda může být hudba prostá jakékoli radosti lepší než ta veselá. A ještě si k tomu jen tak mimochodem ukovala postrockový trůn.

fotografie: Mitsuyo Miyazaki