Mladá fronta stárne rychle – Songs for DIYcore

Stará fronta mládne pomalu
2011
DIYcore/NPVV
11 skladeb
noise rock/hardcore/post-core
www.diycore.net

Pánové z DIYcore, jednoho z nejzavedenějších a nejlepších domácích hardcorových webzinů, zřejmě nevěděli, co s penězi, a tak je vrazili do vydání podivuhodné vinylové kompilace. Bezcílné dumání nad jejím názvem bude vhodnější přenechat intelektuální mládeži všeho druhu, zato je vhodné kochat se funkčně strohým bíločerveným provedením obalu, v jehož bookletu se skrývá i jakási potištěná fólie.

Ovšem ještě lépe vypadá samotný vinyl, který obě základní použité barvy kombinuje do velmi pěkné neurčité kompozice, na které oko spočine dlouze a rádo. Jinak nejen hardcorem člověk je živ aneb hardcore má mnoho podob. Obě tyto zdánlivě protichůdné věty vystihují oboustranně pestrou paletu toho, co se v drážkách děje. Onen tolik předpokládaný hardcore je jen rámcovým pojítkem v dalekém pozadí, na jehož plochu se zdařile promítají i zvukově odlišnější obrazy.

Výchozím bodem třeba označit hardcorově či grungově syrový a neučesaný noise rock kapely Unna, čemuž jejich sedmipalcoví kolegové Or přidávají více vokální zastřenosti a folkového odlehčení. Oba tyto objevy si vedou trochu lépe než čistě instrumentální Depakine Chrono, spoléhající pouze na vrstvení noiserockového lomozu, a také než rozlehlá sloučenina hluku, minimalismu a napětí v podání Have to Be Distanced. Lehce ostřejší počínání souboru s roztomilým názvem Pacička prozatím nijak zvlášť neprokouklo, což se ovšem povedlo tělesu Remek, v jehož případě ani upozaděný řev nemůže zakrýt fakt nastoupené cesty do podzemního popředí.

„Snad až na jednu výjimku jde sice o abstraktnější útvary, spojení slov hardcore a názor ale promlouvá už jen celkovou koncepcí této zajímavé desky.“

Jednoznačně nejúdernějším songem je zběsilá crustová palba kapely Průmyslová smrt, leč nechybějí ani příspěvky jemnějšího znění. Zatímco Petit Pigeon činí v podstatě totéž co ostatní, jen ve zvukově spíše elektroničtějším podání, další účastníci ukazují, že punkově undergroundový přístup nemusí být cizí také těm, kteří řevu a hluku zrovna neholdují. Projekt Noise Afterparty v rozporu se svým názvem spoléhá na příjemně pomalou melodii a Hippobelly dokonce čistý folk, v jehož prstokladech lze však vycítit smysl pro nosný nápad. Poslední písní je „Poslední Praha“ od Aran Epochal, jejíž text si leckdo vybaví již z knihy „Zpěv do odposlechu víc“ a kde se, tentokrát asi bez metronomu, prolíná broukající baskytara, pronikavé noční ticho, AC/DC a jako bonus Bonusův beat.

Ačkoliv některé zúčastněné družiny nepoužívají zpěvy ani texty, byť umějí mluvit či zvukotěsnit, svou nesdělností nikterak nenarušují potenciál těch, jež se k slovům uchylují. Snad až na jednu výjimku jde sice o abstraktnější útvary, spojení slov hardcore a názor ale promlouvá už jen celkovou koncepcí této zajímavé desky.

Komu by to pořád nestačilo, může si přečíst bookletová pojednání od mistra Slezska v orientačním běhu či dalších autorů, kde vedle drobných zmínek o Chinaski a Leninovi nechybějí ani mlžené poznatky o důvodech vzniku kompilace, pro kterou se příznačněji jeví jména Jer_C, maximální horovic, epochální Aran nebo bonusový Bourek. Tedy veličiny, kterým nemůže ublížit ani podpásové konstatování o jejich občasné komunitní dosebezahleděnosti. Ne vše z jejich vidění působí dokonale, slyšení se však jeví vhodným a myšlení ani vkus přitom cti netratí. Mezi fanoušky AC/DC to ale nikdo nedocení, neboť stará fronta mládne pomalu či spíše vůbec.